Se svou manželkou jsme spolu byli dvanáct let není to špatná rodinná historie, viďte? Na začátku bylo všechno skvělé, já jsem pracoval, ona se starala o domácnost, dar hlavně mi darovala dvě úžasné děti dceru a syna.
Před nějakým časem jsem dostal v práci povýšení a do naší domácnosti začalo chodit víc peněz. Člověk by řekl žijeme si dobře, není na co si stěžovat. Jenže potíže přišly z úplně jiné strany, než bych čekal. Moje žena začala být až nezdravě posedlá televizními seriály. Jakoby jí bylo jedno, jestli sleduje detektivní příběhy, turecké romány nebo nějaké korejské telenovely, o kterých jsem donedávna ani netušil, že existují.
Ze začátku mi to nevadilo, vždyť proč by nemohla relaxovat tímto způsobem? Jenže časem začaly seriály zabírat veškerý její čas. Přestala se skoro starat o domácnost a na vaření už taky neměla náladu. Když jsem jí to připomněl, nabídla vždy, že můžeme objednat hotové jídlo, pokud na to máme peníze. To je sice řešení, ale je normální, aby děti jedly pořád dokola jen polotovary?
Navíc sama začala přibírat, protože skoro nevstává od obrazovky a pořád něco jí. Snažil jsem se ji z toho vytrhnout, nabízel jsem, ať chodíme spolu do posilovny nebo plavat, ale pokaždé přišla ta stejná odpověď: Jsem unavená. Ale z čeho, ptám se já? Když jsem se to jednou rozhodl vyřešit po svém a objednal uklízečku, která celý byt dokonale uklidila, manželka si usmyslela, že už opravdu nemusí dělat vůbec nic. Ani na děti už jí nezbývá tolik času, protože veškerou její pozornost pohlcují milované seriály.
Nevím, jak s takovou ženou dál. Kdysi byla veselá, zajímavá, byla to ta, do které jsem se zamiloval. Dnes je z ní jakási uzavřená bytost, kterou zajímají jen životy postav na obrazovce. Často musím spěchat domů z práce, abych zapnul pračku nebo s dětmi udělal úkoly. Tchyně, místo aby mi nějak pomohla, drží bezmezně s mojí ženou, přestože si dřív sama myslela, že nejsem pro její dceru dost dobrý. Takže od ní se nedá čekat už vůbec nic.
Myšlenka na rozvod mě už napadla. Je mi líto hlavně dětí, ti v tom trpí nejvíc. Vlastně nevím, co mám dělat a jestli z toho ještě vůbec vede nějaká cesta venJednoho večera, když jsem tiše uklízel rozházené dětské hračky, přišla ke mně dcera a tiše se zeptala: Tati, proč už s námi mamka netráví čas? Upřel jsem na ni pohled a v té chvíli mi došlo, jak moc nám všem něco chybí. Večer jsem si s manželkou sedl ke stolu televizi jsem vypnul, i když se to zprvu neobešlo bez protestů. Mluvil jsem o tom, jak se cítí naše rodina, jak nám chybí a jak mi chybí žena, kterou jsem kdysi znal. Poprvé za dlouhou dobu jsem v jejích očích spatřil stopu slz.
Byla to dlouhá noc plná rozhovorů, výčitek i vzpomínek na to dobré, co nás kdysi spojovalo. Nakonec však pronesla: Nevím, co se se mnou stalo, ale taky mě to mrzí. Ten večer poprvé vypnula všechny seriály a dětem přečetla pohádku na dobrou noc. Druhý den jsme společně upekli bábovku a vyrazili na výlet k řece. Bylo to trochu nešikovné, trochu rozpačité, ale v očích dětí jsem viděl radost.
Neříkám, že se všechno jako mávnutím proutku změnilo. Občas se k obrazovce vrátila, ale už nikdy ne na úkor rodiny. Ten večer, kdy jsem si uvědomil, že nemá cenu vzdávat něco, na čem mi tolik záleží, změnil nás oba. A i kdyby nebylo všechno perfektní, alespoň vím, že jsme si zase začali hledat cestu k sobě. Možná je to ten největší happy end, jaký může opravdová rodina zažít.