Milena a její manžel Josef milují svůj dům na venkově nedaleko Českého Krumlova. Podle Ludmily, jejich snachy, však není na něm vůbec nic zvláštního. Chybí moderní vybavení, záchod je na dvorku, vodu nosí ze studny a práce na zahradě i ve skleníku nikdy nekončí. Milena a Josef tam ale žijí od dubna až do října kdyby rozhodovali oni, strávili by v chalupě i zimní měsíce. To by však znamenalo značné investice do zateplení a úprav domu. Bylo by rozumnější, kdyby si užili dovolenou v nějakém lázeňském městě, říká Ludmila s úšklebkem.
Před pěti lety Milena s Josefem požádali syna Jakuba a jeho ženu Ludmilu o pomoc se zvelebením chalupy. Mladý pár tehdy měli na účtu větší sumu korun, kterou neměli v plánu utratit. Ochotně poskytli rodičům půjčku bez úroků, jen na slovo.
Rodiče slíbili, že vrátí peníze do dvou let. Jen co finance přešly z účtu na účet, narodila se Ludmile dvojčata dívky jménem Ivana a Alžběta, typická česká jména. V té době byla Milena snache neocenitelnou oporou. Nepředstavitelně moc mi pomohla, svěřuje se Ludmila. Chodila každý den, i když zanedbávala svou milovanou zahrádku. Moje vlastní maminka pracovala a nemohla tolik pomáhat. Josef, Ludmilin tchán, stal se v tom období jediným, kdo zvládal těžkou práci venku.
Během dvou let Milena často přišla s otázkou vrácení půjčky, uklidňovala Ludmilu i Jakuba, že to zvládnou. Postupem času se ale tématu vyhýbali. Josef onemocněl, rok nesměl pracovat. Milena je v důchodu už šest let. Zdá se, že není možnost, jak půjčku splatit. Ludmila slyší od kamarádky: Zapomeňte na ty peníze. Milena vám přece dávala zeleninu, ovoce, hlídala holčičky to je víc než pár korun. Druhá kamarádka souhlasí: Mezi rodiči a dětmi se dluhy nedrží. Ludmilina matka naopak trvá na svém: Peníze půjčili. Slib je slib.
Ludmila je z toho rozčilená a zoufalá, cítí tlak ze všech stran. Neví, jaké rozhodnutí je správné. Co byste na jejím místě udělali?