Bez srdce
Klára Vítová se vrátila domů.
Byla právě u svého oblíbeného kadeřníka navštěvovala ho pravidelně, i když jí nedávno bylo už 68 let.
Klára si nechávala upravit vlasy, nehty, a tyto drobné procedury jí vždy dodávaly energii a dobrou náladu.
Klárko, dneska za tebou přišla nějaká příbuzná.
Řekl jsem jí, že budeš doma až později.
Slíbila, že přijde znovu, oznámil jí manžel Jiří.
Jaká příbuzná?
Vždyť už žádné příbuzné nemám.
To bude nějaká úplně vzdálená…
a určitě bude něco chtít.
Měl jsi jí říct, že jsem odcestovala někam hodně daleko, odpověděla Klára nespokojeně.
Proč bych měl lhát?
Měl jsem pocit, že fakt patří do tvého rodu, je vysoká, elegantní, něčím mi připomněla tvoji zesnulou mámu.
Nevypadala, že by přišla prosit.
Byla to slušná a dobře oblečená paní, snažil se Jiří Kláru uklidnit.
Za necelou hodinu příbuzná zazvonila.
Klára ji pustila dovnitř.
Skutečně, měla podobné rysy jako její matka, byla velmi dobře oblečená drahý kabát, boty, rukavice, na uších malé diamantové náušnice.
V tom Klára poznala kvalitu.
Pozvala ji ke stolu, který už byl prostřený.
Tak pojďme se představit, když jsme příbuzné.
Já jsem Klára, klidně bez příjmení, vidím, že jsme skoro stejně staré.
To je můj muž Jiří, a vy jste mi příbuzná z které strany?
zeptala se Klára.
Paní se chvíli ošívala, až trochu zčervenala.
Já jsem Galina Galina Vladimírová.
Věk nemáme zas tak rozdílný.
Letos mi bylo 50, 12.
června.
Neříká vám toto datum vůbec nic?
Klára zbledla.
Vidím, že jste si vzpomněla.
Ano, jsem vaše dcera.
Nebojte se, o nic vás nežádám.
Jen jsem se chtěla podívat na svou biologickou matku.
Celý život jsem žila v nejistotě.
Nikdy jsem nechápala, proč mě máma nemiluje.
Jinak ona umřela už před osmi lety.
Proč mě měl rád jen táta?
Táta zemřel před dvěma měsíci.
Těsně před smrtí mi řekl o vás.
Prosil, abyste mu odpustila, pokud to dokážete, povídala rozechvěle Galina.
Nic mi není jasné.
Ty máš dceru?
zeptal se ohromeně Jiří.
Zřejmě ano.
Vysvětlím ti to později, odvětila Klára.
Ty jsi moje dcera?
Výborně!
Viděla sis, co jsi potřebovala?
Jestli si myslíš, že se budu omlouvat nebo prosit o odpuštění, tak se mýlíš.
Nejsem na vině, odpověděla Klára stroze, Snad ti tatínek vše řekl?
Jestli chceš ve mně probudit mateřské city, tak se to nestane ani o kousek!
Promiň.
Mohla bych za vámi ještě někdy přijít?
Bydlím v blízkém městečku, máme velký dvoupatrový dům, přijďte klidně s manželem.
Zvyknete si, že existuju.
Přivezla jsem vám fotky vnuka a pravnučky, nechcete se aspoň podívat?
opatrně se zeptala Galina.
Ne.
Nechci.
Nejezdi.
Zapomeň na mě.
Sbohem, odpověděla Klára ostře.
Jiří zavolal Galině taxi a šel ji doprovodit.
Když se vrátil, Klára už uklidila stůl a dívala se klidně na televizi.
Máš opravdu pevné nervy!
Ty bys mohla velet armádám.
Nemáš v sobě vůbec srdce?
Už dřív jsem si myslel, že jsi bezcitná, ale až takhle…
řekl jí vyčítavě Jiří.
Poznali jsme se, když mi bylo 28, že?
Tak, drahý, moje duše mi byla vyrvána dávno předtím.
Já jsem vesnická holka, vždycky jsem snila o životě ve městě, proto jsem se učila nejlíp, jako jediná z třídy jsem šla na vysokou.
Když mi bylo sedmnáct, poznala jsem Vláďu.
Milovala jsem ho šíleně.
Byl o dvanáct let starší, to mi nevadilo.
Po mém chudém dětství byl život ve městě jako pohádka.
Stipendium nestačilo na nic, byla jsem pořád hladová, takže jsem byla vděčná, když mě milý pozval do kavárny nebo na zmrzlinu.
Nic nesliboval, ale byla jsem přesvědčená, že když je mezi námi taková láska, vezme si mě za ženu.
Jednou večer mě pozval na chatu a já nepochybovala byla jsem jistá, že ho tím získám navždy.
Scházeli jsme se tam stále častěji.
Brzy bylo jasné, že čekám dítě.
Řekla jsem mu to.
Byl nadšený.
Ale bylo nutné řešit, kdy se vezmeme bylo mi už osmnáct, mohla jsem podávat žádost o svatbu.
Já jsem ti snad někdy sliboval, že si tě vezmu?
odpověděl Vláďa otázkou.
Neslíbil.
A ani neudělám.
Já jsem už ženatý…
pověděl klidně.
A co dítě?
Co já?
Máš krásnou postavu, zdraví, pohodu.
Vezmeš si akademickou dovolenou na škole, budeš se učit, dokud to nebude znát, pak si tě vezmu k nám, se ženou.
My s ženou nemůžeme mít děti, možná kvůli jejímu věku.
Když porodíš, dítě si vezmeme.
Jak to zařídíme, není tvá starost.
Pracuji na městském úřadě, žena šéfuje oddělení v nemocnici.
Nemusíš se bát.
Po porodu dostaneš zaplaceno a můžeš zpátky na vysokou.
Tehdy o surogátním mateřství nikdo neměl ani tušení asi jsem byla jediná matka na “objednávku”.
Co jsem měla dělat?
Vrátit se na vesnici a stydět se?
Do porodu jsem bydlela v jejich vile.
Vláďova žena se mnou nemluvila, snad žárlila.
Dceru jsem porodila doma, přijela porodní asistentka, vše proběhlo korektně.
Dceru mi hned odnesla, nikdy jsem ji už neviděla.
Za týden mě slušně rozloučili.
Vláďa mi dal peníze.
Vrátila jsem se na školu, pak do zaměstnání ve fabrice.
Dostala jsem pokoj v podnikovém bytě.
Pracovala jsem nejprve jako mistr, později vedoucí kvality.
Měla jsem spoustu přátel, nikdo mě ale nechtěl za ženu, až když ses objevil ty.
Bylo mi už 28 a sama jsem to chtěla nebo musela.
Dál už to znáš.
Měli jsme dobrý život třikrát jsme vyměnili auto, dům máme plný, chata upravená.
Každý rok jsme jezdili na dovolenou.
Fabrika vydržela i v devadesátkách, protože jsme v našem oddělení vyráběli speciální díly pro traktory, o kterých ostatní nevěděli.
Závod je dodnes obehnaný drátem a strážními věžemi.
Odešli jsme do důchodu dřív.
Máme vše, co potřebujeme.
Děti nemáme a ani nás to netrápí.
Když vidím dnešní děti…
zakončila své vyprávění Klára.
Nežili jsme dobře.
Měl jsem tě rád.
Celý život jsem se snažil roztát tvé srdce, marně.
Dobře, že děti nebyly, ale ty jsi nikdy nepomohla ani kotěti, ani pejskovi.
Sestra chtěla pomoct své dceři, ani na týden jsi ji nenechala u nás bydlet.
Dnes přijela tvoje dcera.
Jak ses k ní zachovala?
Dcera!
Tvoje krev, a ty…
Kdybychom byli mladší, podal bych žádost o rozvod, teď už je pozdě.
Vedle tebe je led, jen led, odpověděl rozzlobeně Jiří.
Klára se poprvé v životě skutečně trochu bála muž nikdy takto nemluvil.
Přítomnost dcery její klid narušila.
Jiří se přesunul na chatu.
Poslední roky tráví tam.
Má tři psy, všechny zachránil jako opuštěné štěňata.
Koček tam má nepočítaně.
Doma se stavuje zřídka.
Klára ví, že se často stýká s její dcerou Galinou, zná se s celou rodinou, pravnučku miluje.
Vždycky byl trochu zvláštní, a zůstal takový.
Ať si žije, jak chce, myslí si Klára.
Stále neměla chuť poznat dceru, vnuka nebo pravnučku blíž.
Na dovolenou k moři jezdí sama.
Tam si odpočine, nabere síly a má pocit vlastního štěstí.
Ale jedno jí chybí opravdové spojení, které nelze získat jen skrze majetek nebo péči o sebe.
Člověk bez srdce zůstává sám, protože opravdová radost je až tam, kde se srdce otevře druhým.