Nastěnko, vezmi si ji! Už to nezvládám! Je mi odporné se jí vůbec dotýkat!

Zuzano, prosím, vezmi si ji! Už to nedokážu! I dotknout se jí je mi odporné!
Lída se třásla, dítě v jejím náručí plakalo do vyčerpání.
Zuzana vzala neteř do náruče a kývla.
Dobře. Ale je to tvoje rozhodnutí, potom si nebudeš stěžovat?
Ne, proč bych si stěžovala?! Vezmi si ji, nechci ji!
Malá se narodila teprve před měsícem. Už od začátku těhotenství bylo s Lídou něco v nepořádku. Zuzka sváděla náladovost na pozdní těhotenství. Sestra byla vdova už přes sedm let. Starší děti už žily samy. Dovolená u Máchova jezera, krátký románek a nečekané těhotenství všechny zaskočily. Lída nikdy nebyla impulzivní typ. Z počátku to vypadalo, že z miminka má radost. Ale brzy začala Zuzana vnímat prudké výkyvy: jednou Lída šíleně nakupovala oblečky a hledala kočárek, podruhé se celé týdny neozvala, jako by se schovávala za zdmi.
Před samotným porodem Lída přerušila kontakt s rodinou. Nezavolala ani mámě, ani sestře. Zuzana měla špatné tušení a vypátrala sestru v porodnici, kde Lída plánovala podepsat papíry na vzdání se dítěte.
Lído, co se děje? Proč?
Sama nevím. Nic necítím. Je cizí.
Jak cizí?! Prosím tě! To je tvoje dítě!
Nebude moje! Lída se otočila ke zdi.
Zuzka neváhala a přivedla maminku. Nakonec Lída souhlasila, že si dítě vezme zpátky. Babička trvala na tom, aby byly s dcerou u ní, jakože kvůli pomoci. Ve skutečnosti všichni opatrně pozorovali Lídu. Pečovala o dítě, ale dělala vše mechanicky, bez nadbytku citu. Jméno dala holčičce babička, v náručí ji nejčastěji měla teta.
Lído, vezmu si ji. Budu ji vychovávat, ale časem – koho bude vlastně oslovovat “mami”?
Je mi to jedno. Jen ať to nejsem já.
Za týden byly vyřízeny papíry a Zuzana se stala oficiální opatrovnicí neteře. Lída odjela do Brna.
Malá Anežka rostla jako sluníčko brzy chodila, brzy mluvila, Zuzanu oslovovala “mami”.
Uplynulo dvanáct let.
Mami, dneska mám tři jedničky a zítra jdeme s třídou do kina! rozezvučel byt veselý dívčí hlas.
To je ona?
Ano, Lído, je. Prosím tě
Dobrý den! Já jsem Anežka, a vy?
Ve dveřích kuchyně stála vysoká dívka s velkýma očima a překvapeně těkala pohledem mezi sedící ženou a Zuzanou, která, bledá jak stěna, stála u okna.
Já jsem Lída. Jsem tvoje matka, Anežko.
Prosím tě! Zuzka s napětím vykročila k dceři. Aničko! Všechno ti vysvětlím!
To nemusíš, mami. Nechme ji mluvit. Takže, vy říkáte, že jste moje matka. No a?
Přijela jsem si pro tebe. Chci, abys žila se mnou.
Proč?
Jsi moje dcera.
Ne, nejsem. Já mám jen jednu maminku tady ji vidím. Jinou nepotřebuju! A vás vidím poprvé a doufám, že naposledy v životě. Anežka se otočila a rychlým krokem odešla.
Zuzana se zhroutila na židli paralyzovaná únavou.
A čeho jsi dosáhla?
Zatím ničeho. Ale dosáhnu, tím si buď jistá. I soudně, když bude třeba.
Proč to všechno děláš? Sama jsi ji opustila, odmítla vidět. Nikdo nechápal proč. A teď, po tolika letech, čekáš, že ti padne kolem krku? Promiň, Lído, teď jeď k mámě, později si promluvíme, musím za dcerou.
Za neteří! Lída vstala.
Zuzka jen rezignovaně vydechla. Zavřela dveře, šla do Aniččina pokoje.
Ani
Mami, vydrž. Než začneš něco vysvětlovat, chci ti něco říct. Všechno vím. Před rokem, pamatuješ, jak jsme uklízeli u babičky? Našla jsem opatrovnické papíry. Nejdřív jsem byla strašně naštvaná, že o ničem nevím, pak jsem chtěla tu paní najít a zeptat se proč? Ale nakonec jsem pochopila, že to nepotřebuju. Ty jsi moje mamka! Jinou už nechci!
Aničko, moje holčičko! Nikomu tě nedám.
Já sebe taky ne rozesmála se Anežka. Víš, moje spolužačka Klárka? Její mamka je advokátka na rodinné právo. Zavolej jí.
No teda, dítě, ale dospívej pomalu! Všechno máš už rozhodnuté. Já jsem tu zatím pořád velká a máma, ano? Zuzka se taky zasmála a přitáhla dívku k sobě. Zavoláme, všechno se vyřeší.
Následovalo mnoho nervů, hádek i soudních tahanic, ale soud ponechal vše, jak je. Vzal v potaz i přání Anežky, která kategoricky odmítla žít s biologickou matkou.
Sestry stály před soudní budovou.
Takže je to za námi. Konečně můžeme dýchat. Zuzka si úlevně oddechla. Co budeš dál dělat?
Odjedu, Zuzko. Nebudu vám překážet. Pomáhat nepřestanu, prosím, neodmítej. Anežka má u spořitelny vedený účet, všechny doklady má máma, vše jsem tam nechala.
Proč tohle všechno, Lído? Proč jsi ji tehdy opustila?
Nebyla žádná láska, Zuzano, nic takového. Byl tmavý park, pozdní večer
Zuzana se zalkla.
A tys mlčela? Tolik let a všechno sis držela v sobě?
Nebylo co napravovat. Proto jsem mlčela. Ani jsem dlouho netušila, že jsem těhotná, myslela jsem, že mám jen předčasný přechod, pak už bylo pozdě. Anežce neříkej. Není to její život, ale můj. Možná mi jednou odpustí.
Zuzka sestru objala a obě pohlédly směrem, kde s babičkou stála Anežka.
Někdy to nejhorší v životě může přinést to nejkrásnější. Je opravdu krásná! Lída si otřela oči a Zuzka po dlouhé době viděla sestru poprvé usmát.

Rate article
Add a comment