V naší rodině jsme byly dvě dcery: já a Markéta. Bylo však jasné, že Markéta je pro naše rodiče nejdůležitější, a ani se to nesnažili skrývat. Tahle přednost byla patrná už od Markétina raného dětství. Dostávala vždy to nejlepší, zatímco mně připadly jen zbytky. Navíc Markéta opravdu vypadala jako naši rodiče a byla velmi pohledná, zatímco já jsem byla podobná tátovu strýci, který nikdy nebyl považován za krásného. Rodiče mi dokonce říkali, že jsem ošklivá. Po maturitě rodiče koupili Markétě byt v centru Prahy a začali ho rekonstruovat. Mě poslali bydlet k babičce do jejího třípokojového bytu.
V té době babička vážně onemocněla a já jsem musela každý den spěchat ze školy, abych se o ni postarala. Babička se mi tehdy svěřila, že chce byt odkázat našim rodičům. Opakovaně jsem rodiče prosila o pomoc, protože péče o nemocnou babičku byla pro mě příliš těžká. Ale rodiče tvrdili, že mají napilno s Markétiným novým bydlením. Krátce před babiččinou smrtí mi řekla, že pro mě šetřila peníze, a poradila mi, abych to rodičům neříkala a použila je pro sebe. Po pohřbu začali rodiče byt důkladně prohledávat, obrátili ho vzhůru nohama, ale žádné peníze nenašli.
V té době jsem už ze svých peněz koupila dvoupokojový byt v Brně a pustila se do rekonstrukce. Přesto jsem ještě nějakou dobu bydlela u babičky. Po dvou měsících mi rodiče sdělili, že chtějí byt pronajmout, protože Markéta potřebuje finanční pomoc – její sestra má problémy. Sama jsem se zeptala, zda bych mohla používat svůj byt. Odpověděli mi, že jsem dospělá a že si musím poradit sama. Tak jsem to udělala. Když byl můj byt hotový, přestěhovala jsem se. Našla jsem si přítele a náš vztah byl velmi vážný. Jenže jakmile rodiče zjistili, že jsem si koupila vlastní byt, začali mě označovat za zloděje. Už jsem nemohla snášet jejich urážky, řekla jsem jim, aby odešli, a přerušila jsem s nimi všechny kontakty.
Časem jsem pochopila, že skutečná hodnota není v majetku, ale v odvaze postavit se za sebe a žít život podle vlastních představ. V životě někdy nejvíce získáme, když přestaneme toužit po uznání těch, kteří si jej vážit neumějí.