Kláro, vezmi si ji! Já už fakt nemůžu! Je mi až odporné se jí dotýkat!
Ludmila se třásla. Miminko v jejím náručí nepřestávalo plakat.
Klára vzala neteř do náručí a přikývla.
Dobře. Ale je to tvoje rozhodnutí, nebudeš si potom stěžovat?
Ne, proč bych si stěžovala?! Vezmi si ji, nechci ji!
Malá se narodila teprve před měsícem. Už od začátku těhotenství bylo s Ludmilou něco v nepořádku. Klára to nejprve považovala za běžné těhotenské nálady. Její sestra byla vdova už přes sedm let. Starší děti už byly dospělé a žily samy. Výlet na Lipno, krátký letní románek a nečekané těhotenství všechny zaskočily. Ludmila bývala vždy rozvážná, nikdy ne impulzivní. Nejdřív se zdálo, že se na miminko těší. Později si ale Klára všimla, že se sestra střídavě vrhá do nakupování výbavičky, hledání kočárku a pak se na týdny stáhne do sebe, jako by se schovávala za zeď.
Těsně před porodem Ludmila náhle přerušila všechny kontakty s rodinou. Nevolala mámě, sestře, dětem. Klára si začala dělat starosti a našla sestru v porodnici právě ve chvíli, kdy byla rozhodnutá podepsat vzdání se dítěte.
Ludi, co se děje? Proč to děláš?
Nevím Nic necítím. Je cizí.
Jak cizí?! Vždyť je to tvoje dítě!
Nebude moje! Ludmila se otočila ke zdi.
Klára zkusila všechno a přivedla i jejich mámu. Ludmila svolila vzít dítě domů. Máma navrhla, aby spolu s Ludmilou na pár týdnů bydlely, že jí pomůžou s péčí o dítě. Ve skutečnosti všichni dávali pozor hlavně na Ludmilu. O miminko pečovala mechanicky, nad malou Verunkou, jak ji pojmenovala babička, netrávila víc času, než musela. Nosila ji teta Klára.
Ludi, já si ji vezmu. Vybuduju ji domov, ale za chvíli už nebudeš její maminka, bude to tak?
Je mi to jedno. Hlavně, že to nejsem já.
Za týden byly všechny potřebné papíry vyřízené, a Klára se stala oficiální opatrovnicí své neteře. Ludmila odjela do Brna.
Malá Verunka byla živé, usměvavé dítě. Brzy začala chodit i mluvit. Kláru vždy zvala maminko.
Uteklo dvanáct let.
Mami, dneska mám tři jedničky a zítra jdeme s třídou do kina! rozzářený hlas naplnil byt.
To je ona?
Ano, Ludmi, je to ona. Prosím tě
Dobrý den! Já jsem Verunka, a vy?
Na prahu kuchyně stála vysoká dívka s velkýma očima a nechápavě si měřila ženu u stolu a maminku, která zbledla a přistoupila k oknu.
Já jsem Ludmila. Jsem tvoje matka, Verunko.
Já vás prosila! Klára rozčileně pohlédla na sestru a šla ke své dceři. Verunko! Já ti to vysvětlím!
Nemusíš, mami. Počkej, vyslechněme to. Tak vy říkáte, že jste moje matka. No a?
Přijela jsem si pro tebe. Chci, aby jsi žila se mnou.
Proč?
Jsi moje dcera.
Nejsem vaše. Já mám mamku tady, ona je jediná. Jinou nepotřebuju. Vás vidím poprvé a doufám, že i naposledy. Verunka se otočila a odešla z kuchyně.
Klára klesla na židli bezmocí.
Dosáhla jsi toho, co jsi chtěla?
Zatím ne. Ale dosáhnu, věř mi. Když to půjde, i soudně.
Proč tohle děláš? Sama jsi ji tehdy odmítla, nechtěla jsi ji ani vidět. Nikdo nechápal proč. A teď, po tolika letech, čekáš, že ti padne kolem krku? Promiň, Ludmi, jeď teď za mámou, pak si promluvíme, musím za dcerou.
Za neteří! zvedla se Ludmila.
Klára jen povzdechla. Zavřela za sestrou dveře a vydala se do pokoje za Verunkou.
Veru
Mami, počkej. Dřív, než začneš vysvětlovat, řeknu ti to sama. Všechno vím. Pamatuješ, když jsme uklízely u babičky před rokem? Našla jsem opatrovnické dokumenty. Byla jsem naštvaná, že jste mi to neřekly, chtěla jsem ji vidět a zeptat se: proč? Ale pak jsem si uvědomila, že to nepotřebuju. Ty jsi moje máma! Jinou nechci!
Verunko, moje holčičko! Nikomu tě nedám.
Ani já se nedám, zasmála se Verunka. Pamatuješ si Tomáše od nás ze třídy? Zavolej jeho mámě, je právnička, specializuje se na rodinné právo.
Víš, dcero, neměj tak nápěch k dospělosti. Všechno rozhoduješ sama. Ale já jsem tu pořád velká a mamka, nezapomínej! Klára se rozesmála a objala dceru. Zavoláme, všechno zařídíme.
Pak přišlo ještě dost nervů a dohadů, ale soud ponechal Verunku u Kláry. Zohlednil dívčin jasný postoj, že nechce žít s biologickou matkou ani ji znát.
Sestry stály před soudní budovou.
Tak je to za námi, konečně je po všem, vydechla Klára úlevně. Co budeš dělat dál?
Odjedu, Kláro. Nebudu vám zasahovat do života. Pomáhat budu, neodmítej. Pro Verunku už mám spoření a papíry jsou u mámy, vše jsem odevzdala.
Proč to všechno, Ludmi? A proč jsi ji tehdy opustila?
Žádný románek, Kláro. Nic takového nebylo Byl temný park, pozdní večer.
Kláře se zatajil dech.
A ty jsi celou tu dobu mlčela?!
Nic už se nedalo napravit. Proto jsem mlčela. Nejdřív jsem ani nevěděla, že jsem těhotná, myslela jsem, že to je přechod, a pak už bylo pozdě. Verunce to neříkej. To není její život, je to moje. A snad mi někdy odpustí
Klára objala sestru a společně se podívaly ke vchodu, kde stála Verunka s babičkou.
Občas se z těch nejtemnějších věcí zrodí něco nejkrásnějšího. Podívej, jak je nádherná! Ludmila si otřela slzy a Klára poprvé po letech zahlédla na sestřině tváři úsměv.