Markéto, vezmi si ji! Já už to nevydržím! Je mi odporné se jí vůbec dotýkat!
Lenka se celá třásla. Dítě jí v náručí zoufale plakalo.
Markéta si vzala neteř do náručí a tiše přikývla.
Dobře. Ale je to tvé rozhodnutí, nebudeš mi to později vyčítat?
Ne, proč bych měla? Vezmi si ji, já ji nechci!
Malá se narodila teprve před měsícem. Už od začátku těhotenství bylo s Lenkou něco v nepořádku. Markéta to nejdřív svedla na hormonální výkyvy v závěru těhotenství. Lenka byla vdova už přes sedm let. Starší děti byly z domu pryč. Dovolená u Máchova jezera, krátký románek a nečekané těhotenství překvapily celou rodinu. Lenka nikdy nebývala zbrklá. Zpočátku měla z dítěte radost, ale později Markéta pozorovala, že sestra je chvíli posedlá výběrem oblečení a kočárku, a pak se na týdny uzavře, jako by se schovala za neproniknutelnou zeď.
Těsně před porodem Lenka najednou přerušila kontakt s rodinou. Nevolala ani mámě, ani sestře, ani dětem. Markéta se polekala a vyhledala sestru v porodnici, kde Lenka chtěla podepsat vzdání se dítěte.
Lenko, co se s tebou děje? Proč?
Sama nevím. Nic necítím. Je cizí.
Jak cizí?! Prosím tě! Je to tvoje dítě!
Nebude. Lenka se odvrátila ke zdi.
Markéta se rozhodla přivolat těžkou kavalerii a přivezla maminku. Lenka pod jejich tlakem dítě přijala. Maminka trvala na tom, že u ní Lenka s dcerkou zůstane prý kvůli pomoci v začátcích, ve skutečnosti nad ní bděly všechny. Lenka se o malou starala čistě mechanicky, nepobyla u ní déle, než bylo nezbytně nutné. Jméno jí dala babička, v náručí ji nejčastěji nosila teta.
Lenko, já si ji vezmu. Budu ji vychovávat, ale za nějakou dobu až se začne ptát, komu bude říkat maminko?
Mně je to jedno. Jen ať nejsem já.
Za týden byly vyřízeny všechny papíry a Markéta se stala oficiální opatrovnicí své neteře. Lenka odjela do Brna.
Malá Anežka rostla jako čiperné a veselé dítě. Brzy chodila, brzo začala mluvit. Maminko říkala Markétě.
Uteklo dvanáct let.
Mami, dneska mám tři jedničky a zítra jdeme se třídou do kina, zazněl v bytě jasný hlas.
To je ona?
Ano, Lenko, ona. Prosím tě
Dobrý den! Já jsem Anežka, a vy jste?
Ve dveřích kuchyně stála vysoká dívka s velkýma očima a zvědavě sledovala neznámou ženu u stolu a maminku, která pobledlá stála u okna.
Já… Lenka. Jsem tvoje matka, Anežko.
Prosím tě! Markéta podrážděně pohlédla na sestru a šla k dceři. Anežko! Všechno ti vysvětlím!
Nemusíš, mami. Počkej. Poslechněme si to. Tak jste moje matka. No a?
Přijela jsem pro tebe. Chci, abys žila se mnou.
Proč?
Jsi moje dcera.
Ne, nejsem. Mám jen jednu maminku a ta tu stojí. Jinou nechci! Vás vidím poprvé a doufám, že naposledy v životě. Anežka se otočila a odešla z kuchyně.
Markéta se zhroutila na židli.
Tak čeho jsi dosáhla?
Zatím ničeho. Ale dosáhnu. Když bude třeba, i přes soud.
Proč to děláš? Sama jsi ji tehdy dala pryč, nechtěla jsi ji ani vidět. Nikdo nechápal proč. A teď po tolika letech čekáš, že ti padne kolem krku? Promiň, Lenko. Jeď za mámou, pak si promluvíme. Musím za dcerou.
Za neteří! Lenka vstala.
Markéta jen povzdechla. Zavřela dveře a odešla do Anežčina pokoje.
Anežko…
Mami, počkej. Ještě než něco řekneš, musím ti něco říct. Já o tom všem vím. Před rokem jsme dělaly u babičky pořádek a našla jsem papíry o opatrovnictví. Strašně jsem se tehdy naštvala, že jste mi nic neřekly, pak jsem ji chtěla najít a zeptat se proč? Ale pak mi došlo, že to nepotřebuju. Ty jsi moje maminka! Nepotřebuju jinou!
Anežko, moje holčičko! Nikomu tě nedám.
A já sama bych se taky nedala. zasmála se Anežka. Pamatuješ na spolužáka Karla? Jeho máma je právnička, dělá rodinné právo, zavolej jí.
Ale víš, že není kam spěchat, dospělá jsi až dost Všechno to rozhoduješ ty! Ale pořád tu jsem já, máma, jasné? Markéta se zasmála, objala dceru a přikývla. Zavoláme, vše se vyřeší.
Pak přišlo hodně stresu a tahanic, ale soud rozhodl tak, jak byl stav. Zohlednil Anežčiny přání, která kategoricky odmítla žít s vlastní matkou.
Sestry stály před budovou soudu.
Tak je to konečně za námi, s úlevou vydechla Markéta. Co budeš dělat dál?
Odjedu, Markéto. Nebudu vám překážet. Pomáhat budu, to neodmítej. Anežce jsem už dávno založila účet, doklady jsou u mámy, nechala jsem je.
Proč to všechno, Lenko, proč jsi ji tehdy opustila?
Nebyl žádný románek, Markéto, vůbec nic. Byl temný park, pozdní večer.
Markétě se sevřelo hrdlo.
A ty jsi o tom mlčela?! Tolik let a všechno sis nechala pro sebe?
Nešlo to napravit. Proto jsem mlčela. Zpočátku jsem si ani nevšimla, že jsem těhotná, myslela jsem, že je to přechod, pak už bylo pozdě. Anežce to neříkej. Nemusí to vědět. To je můj život, ne její. A třeba mi někdy odpustí.
Markéta objala sestru a obě se podívaly ke straně, kde Anežka stála s babičkou.
Někdy se z nejhoršího může stát to nejkrásnější. Je nádherná! Lenka si utřela oči a Markéta poprvé po letech zahlédla na sestřině tváři úsměv.