Dnes je mi 33 let, ale stále se s hanbou vzpomínám na to, co jsem udělal, když mi bylo 18 a téměř 19.

Dnes mi je 33 let, ale stále s pocitem studu vzpomínám na to, co jsem provedla, když mi bylo osmnáct, skoro devatenáct.
Studovala jsem tehdy na Karlově univerzitě a neměla jsem si na co stěžovat.
Nebyli jsme žádní boháči, ale doma nám nic nechybělo.
Maminka učila matematiku na gymnáziu a tatínek byl zubař.
U nás panovala pohoda, vždycky byl doma dostatek jídla, čisto a klid.
Chodila k nám na výpomoc paní Věra, takže mojí jedinou povinností bylo mít pořádek v pokoji a dobře se učit.
Od malička jsem byla zvyklá, že stačí mít dobré známky a nedělat problémy.
Na univerzitě jsem už víc než rok chodila s Tomášem.
Byl z podobného prostředí tichý, slušný, pilně studoval, rodiče ho měli rádi.
Chodili jsme do kina, na zmrzlinu, procházeli se po Petříně.
Nic dramatického, všechno pohodové, předvídatelné.
Tenkrát jsem nevěděla, že klid a jistota jsou vlastně privilegium.
Pak jsem na narozeninové oslavě spolužačky poznala jiného kluka.
Přijel na motorce, mluvil nahlas, smál se, byl extravagantní, nestudoval, dělal mechanika v autodílně.
Od té chvíle o mě začal usilovat.
Psával mi, čekal mě před fakultou, tvrdil mi, že jsem moc krásná na nudné kluky.
Začala jsem se s ním scházet potají.
Lhala jsem Tomášovi, rodičům, i kamarádkám.
S mechanikem to byla jízda podvečery na motorce, pivo v zapadlých hospůdkách, hlasitá hudba, pocity, že žiju naplno.
Najednou jsem byla plná adrenalinu, připadala jsem si jiná.
Po pár měsících mi navrhl, abychom spolu bydleli.
Nedokázala jsem Tomášovi říct pravdu, nevěděla jsem jak.
Přesto jsem souhlasila a rozhodla se odejít.
Jednou večer jsem si tiše sbalila pár věcí, nechala rodičům vzkaz, a odešla.
Šla jsem k němu domů, kde bydlel s rodiči.
A tam nastala realita.
Všechno bylo jinak.
Malý, chaotický, teplý byt.
Místo vstávání do školy jsem vařila snídaně, zametala, drhla podlahy, čistila koupelnu, prala prádlo v ruce.
Vařit jsem uměla akorát rýži a smažené maso.
Jeho maminka se na mě koukala skrz prsty, když bylo jídlo moc jednoduché.
Táta si na všechno stěžoval.
Plakala jsem potají v koupelně, připadala si neschopná.
Přestala jsem chodit na univerzitu, protože jsem neměla peníze na tramvajenku ani čas učit se.
On se změnil v dílně pil pivo, prý kvůli horku; o víkendech mizel s kamarády.
Vracíval se domů opilý, křičel, vyčítal mi každý detail, nadával mi, že nejsem pořádná ženská, že jsem zhýčkaná a rodiče mě nic nenaučili.
Připadala jsem si v pasti.
Neměla jsem peníze, ani vzdělání, ani kam jít.
Dny plynuly a já stále častěji vzpomínala na minulost na svůj uklizený pokoj, pohodlnou postel, zápisky z přednášek, na mámu, která se ptala, jestli jsem jedla, na tátu, který mě vozil autem.
Myslela jsem i na Tomáše jak byl klidný, jak si mě vážil.
Nechápala jsem, jak jsem o tohle vše mohla přijít.
Jednoho dne jsem se rozhodla.
Nikomu jsem nic neřekla.
Poslali mě nakoupit do Lidlu asi půl hodiny pěšky.
Věděli, že se obvykle zdržím.
Vyrazila jsem s prázdnou taškou, prošla dvě ulice a místo do obchodu jsem naskočila do autobusu směrem k rodičům.
Celou cestu jsem se třásla, bála se, jak zareagují.
Když jsem dorazila domů, máma mi otevřela, jen tiše zírala a pak se rozplakala.
Já s ní.
Deset měsíců o mně neslyšeli ani slovo.
Táta vyšel z pracovny a beze slova mě objal.
Tu noc jsem spala ve své posteli čisté, voňavé, bezpečné, bez hádek a strachu.
Tomáše jsem už nikdy nezískala zpět.
Měl svůj nový život.
Ale dostala jsem zpátky rodiče.
Vrátila jsem se na univerzitu, znova jsem začala studovat.
A pochopila jsem krutou pravdu: Já předtím nešťastná nebyla.
Můj život nebyl nudný.
Byl stabilní.
Jen jsem si toho nedokázala vážit, dokud jsem nepoznala, jaké to je přijít o všechno.

Rate article
Add a comment