Dnes je mi třiatřicet let, ale stále se s pocitem studu vracím k tomu, co jsem udělal v osmnácti, téměř v devatenácti.
Studoval jsem na univerzitě v Brně a život byl pohodlný.
Nebyli jsme žádní boháči, ale ničím jsme nestrádali.
Máma byla matematička na gymnáziu, táta vedl zubní ordinaci.
U nás doma vždy vládla pohoda, pořádek a jistota.
Měli jsme paní na úklid, takže mou jedinou povinností bylo držet si pokoj uklizený a pilně se učit.
Od mala mě učili, že mou prací jsou jen dobré známky a žádné průšvihy.
Na univerzitě jsem měl už víc než rok přítelkyni Jitku Novotnou.
Byla tichá, slušná, ze stejného prostředí, rodiče ji měli rádi.
Chodili jsme na filmy, na zmrzlinu, procházeli jsme se po Lužánkách.
Všechno bylo klidné, předvídatelné, bez vzrušení.
Tehdy jsem ještě netušil, že stabilita je vlastně luxus.
Jednou na oslavě spolužáka jsem potkal druhou Denisu Horákovou.
Přijela na motorce, úplně jiná, jak oblečením, tak povahou.
Hlasitá, usměvavá, živelná.
O škole nechtěla ani slyšet, makala jako automechanička v servisu.
Od té chvíle se mě držela, psala mi, čekala před fakultou, povídala mi, že jsem až moc fajn na takovou nudu.
Začal jsem se s Denisou tajně vídat.
Lhal jsem Jitce, rodičům, i kamarádům.
S Denisou byl najednou život plný adrenalinu jízdy na motorce, pivo v hospodě na rohu, hlasitá hudba, rychlý útěky před problémy.
Připadal jsem si živý, jiný, jako rebel.
Po pár měsících přišla s nápadem, ať se k nim nastěhuju.
Na rozchod s Jitkou jsem neměl odvahu nevěděl jsem jak na to.
Přesto jsem sbalil věci, když rodiče nebyli doma, nechal jsem jim vzkaz na stole a odešel.
Zamířil jsem k Denise.
Bydlela s rodiči v malém paneláku na okraji Brna.
A tam, tam začala realita.
Byt byl stísněný, všude nepořádek, v létě dusno jako ve skleníku.
Ráno už jsem nevstával kvůli škole, ale abych dělal snídani, zametal, myl podlahy, drhnul koupelnu, pral ručně.
Vařit jsem uměl sotva čaj a rýži s kuřecím.
Její máma se na mě dívala křivě, táta bručel, cokoliv uvařeného nebylo dost dobré.
Plakal jsem tiše v koupelně přišel jsem si k ničemu.
Univerzitu jsem nechal, neměl jsem peníze na lístky na šalinu, ani čas na školu.
Denisa začala být jiná.
Pil v servisu pivo na žízeň, na víkendy mizela za zábavou.
Přicházela domů opilá, křičela, že byt není čistý, že nejsem opravdový chlap.
Prý jsem zhejčkanej, neschopnej, rodiče tě ničemu nenaučili.
Připadal jsem si uvězněný.
Bez peněz, bez školy, bez možností.
Dny běžely.
V hlavě mi běžel starý život: můj pokoj s ustlanou postelí, zápisníky z přednášek, máma, která se ptá, jestli jsem jedl, táta, co odváží autem na fakultu.
Myslel jsem i na Jitku jak byla tichá, jak se o mě starala.
Jak jsem tohle všechno mohl vyměnit?
Jednou jsem se rozhodl.
Neřekl jsem nikomu vůbec nic.
Poslali mě nakoupit do večerky na druhé straně sídliště.
Věděli, že se vždycky zdržím.
Vyšel jsem ven s prázdnou igelitkou, ale nedošel jsem do večerky.
Ve druhém bloku jsem nastoupil do busu směr domů k rodičům.
Celou cestu mi srdce bušilo, byl jsem nervózní z toho, jak mě přijmou.
Doma otevřela máma.
Zůstala stát v šoku pár vteřin, pak se rozplakala.
Plakal jsem taky.
Deset měsíců ode mě neslyšeli ani slovo.
Táta přišel z pokoje, objal mě, aniž by něco řekl.
V noci jsem spal zpátky ve svém pokoji čistém, tichém, v bezpečí, beze strachu.
Jitku už jsem nezískal zpět.
Posunula se v životě dál.
Zůstal mi ale můj domov a rodiče.
Vrátil jsem se na Masarykovu univerzitu.
Našel jsem zpět klid a pochopil jsem jednu bolestivou věc: Nebyl jsem dřív nešťastný.
Můj život nebyl nudný.
Byl stabilní.
To já jsem neuměl ocenit, co mám dokud jsem si nešáhl na opravdové dno.