Před půl rokem naši rodinu zasáhla velká tragédie zemřel nám tatínek. A přesně šest měsíců po jeho smrti nás nečekaně navštívil jeho bratr, strýc Igor. Jeho návštěvy byly vždy raritou; s tatínkem neměl téměř žádný kontakt. Nikdy se neshodli, neměli mezi sebou otevřený konflikt, ale jejich vztah byl vždy chladný a vzdálený. Každý si žil svůj život.
Jak ses měl na cestě? zeptala jsem se tiše. A proč mi vykáš? Přece jsem tvůj oblíbený strýc! pronesl strýc Igor a usmál se tím sladkým úsměvem, jako kdyby skutečně byl tím nejoblíbenějším.
Strýc nedal předem vědět, že přijede, a my jsme na jeho návštěvu nebyli vůbec připraveni. Od pohřbu jsme spolu nemluvili dokonce ani jednou nezavolal. Přesto najednou stál v našem obýváku.
Když jsme se usadili k čaji, strýc Igor z ničeho nic prohlásil: Jak rozdělíme dědictví? Bude nás tři, nebo tu bude ještě někdo? Jaké dědictví? vykřikla mamka, když se vzpamatovala.
Skutečně tu nějaké dědictví bylo. Měli jsme krásný byt v centru Prahy, velký rodinný dům v Českomoravské vysočině a dvě auta. Mamka mě přemlouvala, abychom prodali dům a pořídili mi byt tam, kde studuji. Ještě jsme se nerozhodli zatím jsme věci nechtěli uspěchat.
Jaké dědictví? No přece majetek, co tu po mém bratrovi zůstal, odpověděl Igor. Kdyby tu nebyla Šárka a já, měl bys dostat vše. Ale takhle nemáš nárok na nic! Ale jsem jeho bratr! Mám nárok! Nemáš! Podle zákona je to naše! A co kdybychom to vzali podle dobrého svědomí?
Strýc Igor byl chytrý moc dobře věděl, že podle zákona nemá nárok na nic, a tak začal apelovat na naše svědomí. Ale v jeho slovech jsme nenašli žádnou logiku. Nikdy nebyl tatínkův přítel; neměl nic společného s jeho majetkem.
Když tatínek začal být nemocný, jasně nám řekl všechno, co máme, patří mně a mamce. Nikomu jinému. Rozdělovat majetek s někým dalším nikdy nechtěl.
A podle svědomí, Igore, nemáš nárok ani tak! Dobře to víš nikdy jste si nebyli blízcí! zaznělo ostře. No to je jak blbý film chlap se ožení a žena dostane všechno. A rodiče, sourozenci, děti, neteře ani korunu!
Igor začal tlačit na naše svědomí, snažil se nás dotlačit k rozdělení majetku na tři díly. Nashledanou. O tomhle se s tebou nebudeme bavit, řekla rázně máma.
Jakmile odešel, zamknuli jsme dům a vrátili se do pražského bytu. Strýce jsme dobře znali. Věděli jsme, že nevzdá se jen tak a budeme muset jít až k soudu. V sázce bylo hodně třetina luxusního domu, třetina krásného bytu v centru Prahy a třetina dvou aut. To už jsou nemalé peníze několik milionů korun.
To si myslel i Igor, když podal žalobu a doufal, že vyhraje. Ale zákon je na naší straně. Na co vůbec spoléhá?