A jak jako vysvětlím všem, proč nebudeš na mámině oslavě? znejistěl Petr.
Děkuju, bylo to fakt výborný, pronesl, když odstrčil talíř. Aničko, potřebuju s tebou mluvit.
Víš, Petře, myslím, že tuším, o co jde.
Opravdu? A o co?
O narozeniny tvojí maminky.
Přesně tak. Dneska je desátého a máma má narozky osmnáctého, připomněl Petr.
A dvacátého mám já. To si, doufám, pamatuješ? šibalsky se usmála Anna.
Jasně že pamatuju, Aničko moje
Ale Petře, ani to nezkoušej! Říkám rovnou NE!
Ale vždyť jsi ani neposlechla, co chci navrhnout, zkusil to Petr opatrně.
Ani to vědět nechci! Jen abys věděl už jsem na sobotu zamluvila stůl v restauraci pro deset lidí. Osm je mých kamarádů a zbytek jsme my dva. Když budeš mít náladu přijít, tak tam buď, když ne, zvládneme to i bez tebe.
Celá ta zapeklitá situace spočívala v tom, že tchyně měla narozeniny osmnáctého září, Anna přesně o dva dny později, dvacátého. A už třetí rok září znamenalo pro Petra rozpolcení jak to zařídit, aby nebyla uražená ani máma, ani manželka? Zatím to nikdy moc slavně nevyšlo.
Aničko, máma navrhuje, abychom oslavili oba svátky najednou, u ní v bytě, v sobotu. Je to vlastně rozumné proč utrácet dvakrát během jednoho týdne, když můžeme všechno odbýt najednou? Ve čtvrtek stejně nemůžou všichni.
Petře, a kdo ti řekl, že chci na své oslavě vidět všechny bratrance, sestřenice, synovce a neteře tvojí mámy? Pozvala jsem své kamarády, které, mimochodem, všechny dobře znáš, namítla Anna.
Máma se urazí, povzdechl si Petr.
A to, že já jsem byla už dvakrát uražená, to nic? To se jako nepočítá? Nebo jsi na to zapomněl?
Vždyť to minule celkem šlo
Šlo? Tak si to pojďme připomenout! Předloni: vzali jsme se v dubnu, přišlo první září. Tvoje máma slavila kulatiny. A co jsi mi řekl?
Aničko, máma bude mít šedesát, chce to slavit doma a rodinně, tak hlavně plánuj na sobotu volno!
Jo, a já v pátek uteču z práce po obědě, půl dne krájím, škrábu, vařím a marinuju v kuchyni tvé mámy.
A v sobotu jsem lítala mezi obývákem a kuchyní jak číšnice na hlavním nádraží. A všimni si, že mi nikdo nepopřál k narozeninám!
Ale Zuzka ti přece popřála, připomněl Petr.
To vůbec! Ty jsi jí řekl, že jsem měla tento týden narozky, a ona jen: To už přece bylo, co si teď budeme povídat, a pousmála se.
Ale potom jsem si s mámou promluvil a minulý rok už ti popřáli.
No jo, minulý rok v pátek, dvacátého, jsem se zase proměnila v šéfkuchařku a myčku v jednom. A když jsem se ptala paní Věry, proč mi Zuzka s ničím nepomůže, víš, co tvoje máma řekla?
Zuzka má dneska manikúru a přece nepřijde s neudržovanýma rukama. A hned zítra ráno má kosmetiku a kadeřníka.
Fakt, Zuzka dorazila na mámin svátek nazdobená jak na rudý koberec. Já jsem se stihla převléct do čistého akorát, když hosti už bušili na dveře. A jo, tentokrát mi popřáli.
Přesně, zvedli i skleničky, ale hned na mě zase zapomněli. A hele, ani předloni, ani loni jsem nedostala od nikoho ani malou pozornost, jen od tebe a svých rodičů. Tak letos, prosím tě, vzkáž mámě, ať se mnou nepočítá!
Ale vždyť to sama nezvládne?
Petře, kromě snachy má paní Věra ještě syna tedy tebe, a dceru Zuzku. To přece nějak zvládnete. Já mám letos v sobotu narozky a chci je strávit se svými kamarády.
Jak ale vysvětlím všem, proč nebudeš na mámině oslavě? ptal se Petr.
Petře, nedělej ze sebe naivku! Nikdo si na mě stejně nevzpomene, leda až bude potřeba vyměnit talíř nebo donést něco z kuchyně. Máte tak sehraný rodinný tým, že si tam připadám jak zapomenutý svetr.
Anna si uhájila právo oslavit narozeniny podle svého. Zato tchýně s švagrovou tvrdily, že správná snacha se nikdy neodlučuje od kolektivu.
A tak skoro celý týden před dvacátým zářím chodily Anně na messenger motivační zprávy, že nemá kazit tradici a hlavně že má přijít pomáhat.
Anno, telefonovala jí paní Věra, máme přece tak pěknou tradici! Dva roky jsme slavily společně a bylo to skvělé! Nerozumím, proč letos tak odporuješ. Co ti na tom vadí?
Paní Věro, je to prosté: Za prvé chci svátek slavit s kamarády, za druhé bych ráda vynechala domácí maraton a radši šla do restaurace, kde konečně zůstanu u stolu sedět a nebudu lítat pro utěrky.
Ale vždyť máme v obýváku taky pohodu, ráda si povídám s příbuznými! argumentovala paní Věra.
Paní Věro, vy si povídáte, já sloužím. A to já fakt nepotřebuju.
Nikdy by mě nenapadlo, že odmítneš pomáhat manželově matce! urazila se tchyně.
Zuzka byla ještě přímočařejší:
Anno! Přestaň dělat drahoty! Máma už má skoro celé menu, táta sjel nakoupit na co si jako hraješ?
Máma poslala Petru seznam věcí. Neodmlouvej a zamysli se, jestli se ti doopravdy chce válčit s mou mamkou. V sobotu to překousni a pak si oslavuj s kamarádkama jak chceš.
Zuzko, nejsem žádná vzdorovitá puberťačka. Oznámila jsem paní Věře své plány dopředu. Ty jí s přípravou určitě zvládneš pomoct sama.
Nejhůř na tom byl Petr jak si vybrat narozeniny matky nebo manželky? Nechtěl urazit ani jednu.
I když Anna ho nenutila, moc dobře věděl, že by byla zklamaná, kdyby dal přednost rodinnému guláši.
Od té doby o sobotě Anna mlčela. V pátek po obědě jí však volala tchyně:
Aničko, kde jsi? Doufám, že už jsi zahodila ten debilní nápad s restaurací. Čekáme na tebe, je čas začít vařit, nebo to do zítřka nestíhneme!
Paní Věro, mám směnu! Už jsem říkala, že tentokrát vařit nepřijdu. Pomůže vám Zuzka.
Doufám, že si uvědomuješ, že to Petr neschválí takhle se chováš k jeho rodině?
Víte, když jsem si brala Petra, opravdu to neznamenalo, že ekologicky zlikviduju vlastní zájmy jen abych mohla 24/7 obsluhovat vaši rodinku.
Mám své zájmy a své přátele. Mimochodem, jsou to naši společní známí. Přece se kvůli vaření nevzdám svého života!
Telefony tím skončily.
V sobotu vzal Petr dárek a mířil k matce. Anna už ve čtyři seděla v rezervované restauraci.
Hosté dorazili přesně. Vedle Anny zůstal prázdný židle. Nikdo se neptal, proč. Bylo jim vše jasné.
Popřáli jí, předali dárky, povídali, smáli se. Anna ale sem tam pokukovala po dveřích pořád doufala, že dorazí i manžel.
A on opravdu přišel, s hodinovým zpožděním, s obrovskou kyticí jejich oblíbených růží.
Ani, sotva jsem utekl! Musel jsem zdrhnout. Mimochodem, vzpomínali na tebe dost často. Teta Radka se ptala mámy, proč není na stole Houbová louka minule jí tak chutnala, že chtěla vzít recept.
Jinak stůl prý bída, Zuzka uražená při pomoci s mamkou si totiž zlomila dva nehty.
Další dva roky byla Anna při přípravě slavností už jen konzultantem, protože brzy čekala mimčo a pak přišel na svět kluk jak dub!
A šedesáté páté narozeniny slavila paní Věra v restauraci.
Co víc ta moje snacha chtěla? Tak hezké jsme to měli! A ona to tak pokazila! stále dokola si povzdechla nepochopitelná tchyně.
Myslíte, že Anna udělala správně? Napište svůj názor do komentářů, pošlete srdíčko nebo sledujte stránku každého nového přítele v komunitě vítám!