Já a moje maminka jsme se nedávno opravdu hodně pohádaly. Bydlíme totiž spolu v jednom bytě v Praze a ona se už roky snaží, abych se odstěhovala. Zatím se jí to nepodařilo, protože jsem tam úředně zapsaná. Ani nezvládnu spočítat, kolikrát mi říkala různé důvody, proč mám odejít. Přitom bych si moc přála mít s rodinou dobré vztahy.
Možná si taky myslíte, že žít s mámou ve třiceti není zrovna běžné. Souhlasím, jenže když jsem se s manželem vzali, neměli jsme žádnou jinou možnost. Pak se nám narodili kluci a už jsme neměli ani čas řešit stěhování.
Nemáme na to peníze. Mám menší plat, a manžel pracuje z domu zakázky nemá pravidelně, někdy nemá práci celé týdny a výdělek kolísá. Sotva zvládáme splácet půjčku na auto, které jsme opravdu potřebovali. Maminka z toho radost nemá.
Proto stále bydlíme u ní. Je jednodušší dělit se o náklady na energie a potraviny. Navíc můžu kdykoli nechat syny u babičky, což je velká pomoc. Jenže poslední dva roky už maminka vůbec neustala pořád nám dává najevo, že bychom si měli pořídit vlastní bydlení a odejít.
Ráda bych, jenže kde vezmeme tolik peněz? Ze začátku to bylo nenápadné, snažila jsem se jí klidně vysvětlovat, že teď na to nemáme, ale nějaké koruny šetříme. Časem se to ale zhoršilo a teď se kvůli tomu často hádáme.
Manžel se do těch sporů neplete, nechce si zkazit vztahy s tchyní, a já mu rozumím přesto mi jeho podpora často chybí.
Ale co může dělat? Nejlepší řešení by bylo koupit byt, jenomže na to rozhodně nemáme, dokud nesplatíme půjčku.
Chápu, že moje maminka si přeje v důchodu klid a soukromí, ale to podle mě není důvod, abychom odešli. Navíc jsem od ní už mnohokrát slyšela, že mi ten byt jednou stejně nechá, tak proč bych měla odcházet?
Nedávno jsme se vážně pohádaly a teď spolu vůbec nemluvíme. Stalo se to, když zemřela teta a zanechala mamince garsonku.
Myslela jsem si, že je to skvělá zpráva maminka by se konečně mohla přestěhovat do menšího bytu, mít klid a my bychom mohli zůstat ve větším.
Jenže maminka odmítla odejít, garsonku nám nedala, a řekla, že si máme poradit sami.
Přijde vám to normální? Jak spolu máme dál komunikovat?
Teď jsem zjistila, že rodina nemusí být jen o sdíleném prostoru, ale hlavně o vzájemném respektu a pochopení. Největším bohatstvím je práce na dobrých vztazích, i když je to někdy těžké nesmíme zapomínat, že klid a spokojenost nejsou jen o výměně klíčů, ale o ochotě naslouchat a hledat společné řešení.