Umýval jsem nádobí už zase. Už třetí den to v dřezu hnije. Ani jediný čistý hrnek nezbyl. Čekal jsem, čekal… Co teď? Přišel jsem z práce domů, hladový, podrážděný, unavený. A místo jídla musím nejdřív umýt všechen ten binec, jinak není z čeho jíst.
A jídlo stejně není. Zapnul jsem rychlovarnou konvici a postavil hrnec s vodou na sporák. Snad aspoň ohřeju párky. Nebo jen uvařím párky ve vodě. Mám strašný hlad. Nikdy bych si nepomyslel, že budu žít takhle… A ta polévka od Marušky! Kdybych teď měl takový vývar…
A co koláče! A šátečky s různými náplněmi. A žebírka, její specialita. A ten pořádek čistota jako z reklamy. Po práci přijdu domů a všečko svítí. Všude voní čerstvo. A teď…
Jak jsem si toho nevšiml dřív? Zdálo se mi, že Maruška nic nepotřebuje než praní a vaření…
Jednou jsem potkal Lenku. Krásná, v krátké sukni, na vysokých podpatcích. Zrovna vyšla z kosmetického salonu. Upravená, jedinečná. Tehdy se mi zdálo…
Já nikdy nechodil do salonů, neutrácela peníze za vlasy, neměla ráda barvení. Ani v módních obchodech se moc nerýsovala. Přesto byla štíhlá a hezká. Jen ji nebavila tohle ženské pozlátko. Pořád džíny a kecky. Běhala do obchodu nebo po bytě.
Miluju jinou! řekl jsem Marušce, když jsem přišel domů. Odcházím k ní! Nechci tě klamat.
Maruška šlehala smetanu na dort. Ani se neotočila. A slzy jí pomalu tekly po tváři, toho jsem si nevšiml…
Tehdy jsem byl unavený, vedle mě nebyla žena, ale jen hospodyně. Proto jsem se asi zapletl s Lenkou. A teď myju nádobí, vytírám podlahy, uklízím. Vařit ještě nezvládám, a v noci se mi zdá o Maruščiných koláčích…
Lenka má novou manikúru, takže nemůže umývat nádobí. Sedí na gauči, listuje časopisem, chodí do salónu nechat si upravit vlasy. Kolem na zemi leží šaty, několikrát jsem zakopl o její boty. Neví, co si vzít na salon. Sklenici u dveří včera nedonesla zpět a ta tam pořád stojí.
Proč jsem vyměnil svou ženu za tak línou holku? To je na smrt. Uvařím si nudle? Mám hlad…