Tak co, je nakonec oddací list přece jen pevnější než společné bydlení na psí knížku? – Smáli se muži Nadě

Kdysi dávno, když jsem byla mladší a všechno se zdálo složitější, smáli se mi chlapi ve vesnici: Tak co, oddací list je pevnější pouto než společné bydlení, že jo, Bohumilo?
Na setkání po třiceti letech od promoce nejdu, vykřikla jsem do telefonu na jedinou kamarádku, když mi volala.
Měla bych pak depresi.
Ať jdou ti, kteří tam chodí každý rok.
Těm ani nepřijde, jak se změnili.
A proč se tolik bojíš, jak vlastně teď vypadáš? divila se Ludmila.
Vždyť před pěti lety jsme se viděly a byla jsi naprosto v pořádku.
Stala ses hodně silnější?
O to nejde!
Prostě se mi nechce, přestaň mě přemlouvat, Liduš!
Chtěla jsem už hovor ukončit, doufala jsem, že Ludmila mě nechá a bude obvolávat další.
Ale tentokrát se mě držela jako klíště.
Bohumilo, nás už je i tak málo.
Co, někdo už tu není? zalekla jsem se bezděčně.
Věděla jsem, že už nejsem nejmladší, ale zase ne natolik, aby spolužáci houfně odešli na onen svět.
Ale ne, jen někteří odešli pryč – emigrovali.
A pamatuješ, že Václav Ptáček zemřel už před dvaceti pěti lety?
Byl ještě mladý, vždyť jsem ti to už říkala.
Tak neodmlouvej, sejde se celý náš ročník, čtyři skupiny, ale skutečně přijde jen třicet lidí.
Tvého syna už jsi taky oženila, ne?
Tak si můžeš trochu vyhodit z kopýtka.
Ludmila dál mluvila, ale mně se vybavil Václav měl stále tmavé kruhy pod očima a těžký pohled, kluci ho považovali za slabého.
Ukázalo se, že měl srdce mizerné.
Učil se dobře a snil o tom, že ve svém městečku postaví krásný visutý most.
Ale nezvládl nic z toho.
A co jsem zvládla já, Bohumila?
Zamilovala jsem se do Radka, který pracoval jako stavbyvedoucí v podniku, kam jsem po promoci nastoupila.
Pracoval ve směnných turnusech, pak jezdil domů.
Dlouho jsme spolu chodili, Radek mě před ostatními nazýval manželkou.
Tvrdil, že partnerský vztah je důkazem opravdové lásky.
Prý spolu lidé žijí proto, že se milují, a ne protože mají oddací list…
A když jsem zjistila, že čekám dítě, stalo se zrovna, že se Radek neukázal na turnusu.
Ukázalo se, že má doma tři děti a manželka vážně onemocněla.
Radek kvůli rodinným důvodům odešel ze zaměstnání, aniž mi cokoli řekl.
Cítila jsem, že od muže se třemi dětmi a nemocnou ženou nemůžu nic žádat.
A sama jsem ze stavby odešla dřív, než by si kdokoliv mohl něco domyslet.
Jen někteří kolegové mi na rozloučenou vtípně řekli:
Takže opravdu, oddací list je pevnější než vztah bez něj?
Ale mně už bylo všechno jedno šla jsem prodávat do krámu s potravinami o pár ulic dál, kam mě protlačila známá.
Dohodly jsme se, že i jako matka tam zvládnu dva dny týdně pracovat.
Maminka souhlasila, že bude hlídat Toníčka.
Prý když jsem byla tak neschopná a přišla o dobrou práci!
Ty jsi mě takhle vychovala! vykřikla jsem na ni jednou v zoufalství.
Doufala jsem aspoň, že budeš slušná!
Studovala jsi denně a já tě živila a teď, Bohuno, jsi neschopná! rozčilovala se maminka.
Jaké kořeny, takové ovoce, co jsi čekala? odpověděla jsem a hned mi jí bylo líto…
Pak jsme spolu plakaly v objetí, ale co z toho.
Kam teď jít…
Takže když mi Ludmila volala při pětiletém výročí po promoci, samozřejmě jsem nešla.
O čem tam s nimi?
Vyprávět o rodině, o práci, ukazovat si fotky?
Já v té době myla podlahy na třech různých místech.
Ve vchodu činžáku, ve škole a ve školce.
Co bych jim asi tak řekla?
Spíš, o čem by oni mluvili se mnou…
Kvůli Toníčkovi bych udělala všechno.
Byl mojí jedinou radostí.
Zvlášť když máma, když Toníček nastoupil do školky, prohlásila, že už svůj úkol splnila.
A odjela k sestře na venkov, že jí v městě není dobře a potřebuje čerstvý vzduch.
Po pár letech se na mě nečekaně usmálo štěstí.
Vzali mě částečně zpět do oboru právě když Toníček začal chodit do školy, všechno jsem teď zvládala.
Stíhala jsem i syna vyzvedávat hned po obědě v družině, a ostatní mu záviděli.
Později si mě z práce začal všímat kolega, ale jeho záměry jsem rázně ukončila.
Mám syna a doma nepotřebuje žádného cizího pána.
Tatínka mu nikdo nenahradí, jen by z toho byly potíže.
Kupodivu se mi na práci dařilo a když syn povyrostl, dostala jsem i plný úvazek jako technická pracovnice.
Jenže jsem stále měla pocit, že jsem méněcenná.
Byla jsem zavřená do sebe, oblékala se střídmě, nebarvila si vlasy a po čtyřicítce mi začaly šedivět.
Myslela jsem si, že nemám právo být šťastná.
Vždyť jsem žila s ženatým, téměř mu vzala otce od rodiny.
Nemůžu se krásně oblékat, čančat a vyčnívat.
Jinak by se zase někdo mohl o mě zajímat.
Na vztahy už jsem nevěřila.
Kolem mě bylo spoustu rozvedených, já nebyla o nic lepší, možná i horší…
Toníček mi naštěstí vyrostl k mému překvapení v milého, vděčného muže, obětavost mé matky mu nebyla na škodu.
V létě jezdil do vesnice k babičce Irmě a její sestře Zdeňce a pomáhal se vším.
Rýpal záhony, sázel s oběma babičkami brambory, řepu i mrkev.
Plil plevel, zaléval, na podzim pomáhal s bramborami, ukládal dříví, dokonce jim pomáhal se zavařováním a zavařeninami.
Od malička byl silný, štípal dříví a skládal polena ve stáji.
A i máma teď říkala, že mít takového vnuka je obrovské štěstí zvlášť když ona i teta Zdeňka byly samy…
Tak co bych já dělala v kavárně se spolužáky, po třiceti letech…
Všechny tyto myšlenky mi proletěly hlavou za pár vteřin.
A znovu jsem slyšela Ludmilu: No, zapamatuješ si to?
Kavárna naproti koleji příští pátek ve tři hodiny.
Přijď prosím, aspoň budu mít s kým sedět…
Taky už nikoho nemám, přijdeš?
Její hlas se náhle zachvěl a já, aniž vím proč, jsem odpověděla: Ano, přijdu.
Jakmile jsem položila telefon, hned jsem své sliby litovala.
Šla jsem k zrcadlu, pak znova vzala mobil do ruky.
Už jsem chtěla Ludmile napsat, že souhlasila omylem.
Ale ona měla pořád obsazeno a mne se najednou zmocnila zvláštní tíseň…
Pozdě večer jsem otevřela skříň a vyndala modré šaty, které mi koupil syn na jeho svatbu.
Tehdy mě Toníček s Petrou přemlouvali a snacha se mnou chodila po krámech celé odpoledne, až konečně našli tu pravou.
Tam jsme sehnali i lodičky a pak mě Petra vzala ke kadeřnici nabarvili mi vlasy, udělali účes.
Bylo to před rokem Toník s Petrou už žijí ve svém, a jsou šťastní.
Šediny mi zase narostly pro koho bych se čančala?
Připadalo mi hloupé se zdobit.
Vlasy jsem si ale upravila a modré šaty oblékla, když už jednou visí.
Rty jsem si jen decentně natřela, ale zase setřela připadala bych si moc výstřední.
V kavárně bylo hlučno a živo, když jsem tam přišla v domluvený čas.
Ludmila mě hned uviděla a běžela naproti: Bohunko, ty jsi nádherná, mám z tebe obrovskou radost!
Ludmila trochu přibrala, ale naopak jí to slušelo, působila veselejší.
Seděly jsme spolu u stolu, pak někdo Ludmilu zavolal bokem a já jen popíjela džus a rozhlížela se kolem, poslouchala hudbu.
Hrály totiž písně z našich studentských let, kdy jsme byly mladé a snily o tom, jak skvělý život bude.
Smím tě pozvat k tanci? zaslechla jsem v hluku cizí hlas.
Zvedla jsem hlavu a hned ho poznala.
Byl to Karel Novotný z paralelní skupiny.
Ve třetím ročníku se ženil a tehdy mě to mrzelo, líbil se mi.
Bohumilo, jsi moc krásná, sotva tu někoho poznávám, ale tebe jsem poznal hned!
Karel mi podal ruku a já ji přijala.
Společně jsme tančili několik tanců a oba mlčeli.
Když jsme se zastavili, Karel bez varování povídá:
Bohumilo, můžu tě doprovodit domů?
Upřímně, už jsem rozvedený.
Ale jestli na tebe doma někdo čeká, prostě tě doprovodím, je už pozdě…
Karel mě doprovodil, ale příští den jsme se sešli znovu a už jsme se neodloučili.
Šaty a boty mi vybírala snacha.
Už se jí začal kulatit bříšek a brzy budu babička.
Trochu jsem se styděla, že jsem teď nevěsta já…
Ale dovolila jsem si být šťastná.
A Petra mi pošeptala:
Paní Bohumilo, vy jste tak krásná!
S Toníkem máme z vás radost.
Šťastná můžete být v každém věku, to přece není zakázané!
A opravdu seděla jsem za svatební tabulí, pohleděla zamilovaně na Karla a pomyslela si: Teď už snad opravdu smím.
A tehdy jsem si odpustila a dovolila si být šťastná…
Napište, co si o tom myslíte vy.
Dejte srdíčko…

Rate article
Add a comment