Co na tom, kdo se o babičku staral! Byt je právně můj! hádá se se mnou má matka.
Moje vlastní matka mi hrozí soudním sporem. Proč? Protože byt mojí babičky nepatřil ani jí, ani mně, ale mojí dceři. Matka to považuje za nespravedlivé. Myslí si, že by měl byt připadnout jí, ale babička se rozhodla jinak. Pravděpodobně proto, že jsme s manželem pět let bydleli u ní a pečovali o ni.
Matku lze klidně označit za sobeckou. Její vlastní zájmy a přání vždy předčí vše ostatní. Byla třikrát vdaná, ale měla jen dvě děti mě a mladší sestru. S sestrou máme dobrý vztah, s matkou už ne tak.
Na otce si sotva vzpomínám. Rozvedl se s matkou, když mi bylo dva roky. Do šesti let jsem žil s matkou u babičky. Z nějakého důvodu mi babička připadala nepříjemná, pravděpodobně protože matka neustále plakala. Později, až jsem dospělý, jsem pochopil, že babička byla výborná žena, která chtěla, aby její dcera byla samostatná.
Po dalším manželství matky jsme s nevlastním otcem začali žít dohromady. V tom manželství se narodila moje sestra. Matka žila se svým druhým manželem sedm let, pak se s ním rozvedla. Tentokrát jsme nešli k babičce. Nevlastní táta šel do práce a nechal nás dočasně bydlet v jeho bytě. O tři roky později se matka opět provdala a přestěhovali jsme se k jejímu novému manželovi.
Samozřejmě mu nebylo příjemné, že má vybranou děti. Nikdy nám ale neublížil, jen nás přehlížel. Naše matka se o nás nestarala, byla zcela pohlcena svým novým manželem. Často mu záviděla a hádala se o rozbité nádobí.
Jednou za měsíc matka začala sbalit věci, ale nevlastní táta ji vždy zadržel. Sestra i já si na to zvykli a přestali jsme ji sledovat. Já jsem se staral o výchovu sestry, protože matka neměla čas. Měli jsme štěstí, že nám babička pomáhala. Když jsem odešel do studentského domova, sestra zůstala bydlet u babičky. Táta jí vždy pomáhal, a matka nám volala jen o prázdninách.
Přijímal jsem matku takovou, jaká byla nechtěla se o nás starat a nestarala se o naše problémy. Sestra to ale jinak neviděla, brala si na sebe veškeré odpovědnosti. Zejména ji zasáhlo, když matka nešla na její promo.
Dospěli jsme. Sestra se provdala a s manželem se přestěhovala do Brna. Já a můj přítel jsme se nestresovali s vlastním sňatkem, přestože jsme spolu byli dlouho. Sdíleli jsme malý byt k nájmu. Často jsem navštěvoval babičku, byli jsme si blízcí, ale snažil jsem se, aby mě nerušila.
Pak babička onemocněla a skončila v Nemocnici NaÚstí. Tam mi řekli, že potřebuje pořádnou péči. Začal jsem ji navštěvovat každý den, nosil jsem nákupy, vařil, uklízel nebo jen tak povídal. Dodržoval jsem, aby brala prášky včas.
Šest měsíců jsem ji navštěvoval, někdy i s přítelem, který vždy něco opravil nebo uklidil byt. Babička pak navrhla, abychom se nastěhovali k ní, abychom ušetřili na nájem a na vlastní bydlení.
Nehodlali jsme se a nastěhovali jsme se. Po šesti měsících jsem zjistil, že jsem těhotný. Rozhodli jsme se miminko ponechat. Babička byla nadšená, že se brzy dočká pravního vnuka. Vzali jsme se, oslavili jsme to v kavárně unašich příbuzných. Matka se vůbec neobjevila, ani mi nepřála po telefonu.
Když byla moje dcera Libuše dva měsíce stará, babička spadla a zlomila si stehno. Musel jsem se starat o babičku i o malé dítě, potřeboval jsem pomoc matky. Zavolal jsem jí a prosil o pomoc, ale odmítla. Řekla, že se necítí dobře a přijde později. Slib však nikdy nesplnila.
O šest měsíců později babička prodělala mozkovou příhodu a byla přikována k posteli. Péče o ni pro mě byla nesmířitelná zátěž. Kdyby tu nebyl můj manžel Petr, nevěděl bych, jak jsem to zvládl. Po čase se babičce začalo líp začala mluvit, chodit a jíst. Žila ještě dva a půl roku, sledovala, jak její pravá vnučka Libuše začíná chodit. Zemřela tiše ve spánku. Pro mě i Petra byl její odchod těžkou ranou, protože jsme ji moc milovali.
Matka přišla jen na pohřeb a o měsíc později chtěla byt vyhnat a převzít ho pro sebe. Byla si jistá, že byt bude mít. Co matka neznala, je, že babička po narození mé dcery ten byt odkázala právě jí. Proto matka nic nedostala.
To matce vůbec nevyhovovalo. Požadovala, abych jí byt předal, jinak nás bude žalovat.
Jaká je zákeřná! Odepřela jsi starou paní byt, a teď v něm bydlíš! To ti nepomůže! Nezáleží, kdo se o babičku staral! Ten byt má patřit mně!
Moje matka byt nedostane. Jsem si tím jistý, protože jsem se poradil s notářem i s právníkem. Budeme bydlet v bytě, který nám babička darovala. A když se nám narodí druhé dítě a bude to holka, pojmenujeme ho po naší babičce.