Tak co, je oddací list přece jen pevnější než společné soužití na psí knížku? – Smáli se čeští chlapi Nadě

Tak co, oddací list přece jen drží víc než společné bydlení?
vysmívali se Haně chlapi, jejich hlasy se jí vlekly za ušima jako zvuky vlaků na nádraží v Brně.
Já na třicet let po promoci nejdu, pak budu mít akorát depku, zakřičela Hana do telefonu, když jí volala její jediná kamarádka.
Ať jdou ti, kteří tam chodili každý rok, jim vůbec nepřijde, jak zestárli.
A proč se tak bojíš, jak vlastně vypadáš?
divila se Markéta.
Vždyť jsme se viděly před pěti lety na Vánocích, a byla jsi úplně v pohodě, co jsi přibrala, nebo co?
Ale vůbec ne, prostě nechci, nemluv mi do toho, Markéto!
Hana už chtěla zavěsit, doufala, že Markéta to pochopí, a začne obvolávat další spolužáky ze seznamu.
Ale tentokrát se Markétina slova zavěsila na ni jako těžký zimní kabát.
Hani, už nás zbylo málo.
Co, někdo zemřel?
Hana se mimoděk vylekala, i když už se necítila úplně mladá, nebyla ještě tak stará, aby si připustila, že by vrstevníci začali mizet.
Ale kdepak, někteří se prostě odstěhovali pryč.
A Andulka Uhlířová je mrtvá už dvacet pět let, to ti připomínám už po x-té.
A tak Hana vcucnuta Markétinou energií na chvilku sklonila hlavu.
Neodmlouvej, bude nás sotva třicet, čtyři skupiny, pamatuješ?
Tvůj syn se už oženil?
Tak můžeš alespoň na chvíli vypnout.
Markéta dál mluvila, Hana ale v myšlenkách zabloudila k Andule Uhlířové.
Měla vždy tmavé kruhy pod očima a chladný pohled, kluci ji měli za slabou holku.
Nakonec se ukázalo, že měla slabé srdce.
Studovala dobře, chtěla navrhnout krásný lanový most v rodném městě, a nakonec nic nestihla.
A co stihla Hana?
Zamilovala se do Jirky, který byl vedoucím party zedníků, kam nastoupila po škole.
Pracoval v jejich městě na směny, pak se vracel domů ke své rodině.
Scházeli se dlouho, Jirka jí říkal manželka i před ostatními.
Tvrdil, že civilní svazek je znakem pravé lásky.
Že manželství je jen papír, že spolu lidé žijí z lásky…
A když Hana zjistila, že čeká dítě, zrovna Jirka na šichtě nedorazil.
Vyšlo najevo, že má tři děti a žena je nemocná.
Dal výpověď kvůli osobním důvodům, Haně dal ticho.
A Hana pochopila, že nemůže nic žádat po chlapovi, co má doma tři děti a nemocnou ženu.
Odešla taky z firmy, dřív než někdo něco zjistil.
Ještě slyšela poznámku jednoho chlapa:
Tak vidíš, oddací list přece jen drží víc.
Haně to už bylo jedno, nastoupila do malé sámošky u jejich paneláku, kam ji dostala známá z vedlejšího vchodu.
Domluvily se, že i jako máma bude dělat dva dny v týdnu, máma bude hlídat Filipa.
Její maminka byla zklamaná prý zbytečně tahala Hanu na denní studium na své hrbě, a takovou krásnou práci ztratila!
Vždyť tys mě tak vychovala!
křikla na ni jednou Hana, když už to nevydržela.
Doufala jsem, žes aspoň ty budeš spořádaná, Hanko!
ječela máma.
Jaké kořeny, takové plody, cos chtěla…
řekla Hana, ale hned jí bylo mámy líto…
Objaly se a plakaly spolu, ale co z toho.
Kam dál?
A když Markéta volala na pětileté výročí promoce, Hana zůstala doma.
Tam budou mluvit o dětech a práci, ukazovat fotky, zatímco ona drhne na tři směny podlahy ve vchodu paneláku, na základce i ve školce.
O čem by si s nimi povídala?
Spíš naopak, o čem by si oni povídali s ní…
Jen pro Filipa byla ochotná udělat cokoli, byl její jediná radost.
Když už Filip šel do školky, její maminka rozhodla, že splnila svou povinnost.
Odjela k sestře na vesnici s tím, že potřebuje klid a čistý vzduch.
Za pár let se na Hanu usmálo štěstí, najednou ji nějak vzali na částečný úvazek v oboru.
Filip právě šel do školy.
Hana všechno stíhala, po obědě došla pro syna, a ostatní jí záviděli.
Pak se jí začal dvořit kolega z práce, ale Hana jeho zájem ihned utla.
Měla syna, cizí chlap domů nepatří.
Otce nenahradí a mohly by z toho být jen samé potíže.
V práci se osvědčila, a když Filip trochu povyrostl, přešla na plný úvazek na místo projektantky.
Ale vždycky se cítila méněcenná, i zjevem byla nenápadná.
Oblékala se prostě, vlasy nefoukala, nebarvila, po čtyřicítce jí prosvítaly šediny.
Myslela si, že nesmí být šťastná, když žila s ženatým, skoro vzala tátovi tři děti.
Nesmí se nápadně oblékat, malovat, být vidět kdoví co by z toho mohlo být.
Na dobrý konec už dávno nevěřila.
Všude kolem samí rozvedení, ona nebyla ani lepší, spíš horší…
Filip vyrostl k úžasu všech vděčný a houževnatý.
Nezkazila ho její oběť.
Jezdil v létě na vesnici k babičce Ivaně a její sestře, pomáhal na zahradě, sázel s oběma brambory i mrkev.
Přes zimu sekal dřevo, skládal polínka do dřevníku.
Na podzim hrabal listí a pomáhal babičkám zavařovat okurky i vařit marmelády.
Byl od malička silný a ochotný.
Nakonec už i matka musela uznat, že je to štěstí mít takového syna, a ona i její sestra Lída, samy a beze vnoučat, mají v něm poklad.
Tak jaképak kavárny a výročí třiceti let od promoce…
O všechny tyto myšlenky v hlavě Hany proletěly vteřinou.
A zaslechla, jak Markéta naléhá:
Tak sis zapamatovala?
Kavárna naproti koleji, příští pátek v 15 hodin.
Prosímtě přijď, aspoň si budu mít s kým popovídat, přijdeš?
Markétin hlas náhle polevil a Hana, sama neví proč, přikývla:
Přijdu
Odložila telefon a hned svého rozhodnutí litovala.
Došla se podívat do zrcadla, znovu vzala mobil a chtěla Markétě zavolat, že souhlasila omylem.
Ale číslo předsedkyně bylo pořád obsazené a Hana začala váhat…
Až večer vytáhla ze skříně modré šaty, které jí koupil Filip na svoji svatbu.
Tehdy ji Filip s nevěstou Petrou málem museli přemlouvat, Petra s ní běhala po nákupním centru, až konečně šaty schválili i s botami.
Pak ji vzala Petra do kadeřnictví, kde jí udělali melír a slavnostní účes.
To bylo před rokem, Filip s Petrou bydlí zvlášť a jsou spokojení.
Šediny Haně zase vyrašily, pro koho by se měla krášlit, přišlo by jí to trochu neslušné.
Vlasy si ale srovnala, šaty oblékla, když už tam visí.
Rty jen lehce natřela leskem, ale pak zas otřela připadala si v tom příliš výrazná.
V kavárně bylo plno, hluk a zvonily klíče od hrnků.
Markéta si jí okamžitě všimla a přiběhla, Hanko, ty jsi krásná, mám takovou radost!
Markéta trochu přibrala, ale slušelo jí to a jako by omládla.
Chvíli si povídaly u stolku, pak Markétu někdo odlákat pryč.
Hana zůstala, pila džus a zírala do prostoru, nechala se unášet zvláštní hudbou, písně z jejich studijních let, znících skoro kouzelně.
Najednou nad hlasitou hudbou zaslechla:
Mohu vás pozvat k tanci?
Zvedla hlavu a hned ho poznala.
Byl to Aleš Dvořák z paralelní skupiny.
Na třetím ročníku se oženil, Hana toho svého času litovala, ten kluk se jí opravdu líbil.
Hanko, tys ještě víc rozkvetla!
Poprvé jsem přišel na setkání a skoro nikoho jsem nepoznal, ale tebe hned!
Aleš jí podal ruku.
Hana neváhala, vstala a šla s ním tančit, přistihla pohled Markéty směřující k jejich stolu.
Tančili spolu dva tance a mlčeli.
Nakonec Aleš najednou řekl:
Hani, můžu tě doprovodit?
Rovnou říkám, jsem rozvedený, ale jestli na tebe doma čeká muž…
prostě tě doprovodím, už je pozdě.
Doprovodil Hanu domů, ale druhý den se opět potkali.
A už se nerozešli.
Šaty na svatbu jí zas pomáhala vybírat Petra.
Už se jí zvětšoval břich, Hana se zanedlouho stane babičkou.
A ona, najednou nevěsta…
Hana si dovolila být šťastná.
A Petra jí pošeptala:
Paní Hano, vy jste potají nádherná!
S Filipem jsme rádi, být šťastná se smí v každém věku, to není zakázané!
A opravdu sedíc u svatebního stolu, Hana zářícím pohledem spočinula na svém Alešovi.
Nyní i ona konečně může.
Hana odpustila sama sobě a dovolila si štěstí
Napište do komentářů, co si o tom myslíte.
Dejte lajkVenku slabě začalo pršet.
Hana vyšla na verandu nedávného domova, sledovala kapky klouzající po okně a za ní v kuchyni Aleš srkal kávu a smál se něčemu, co mu poslal Filip do telefonu.
Bříško pod šaty jí příjemně tížilo brzy bude chovat vnučku.
Chvíli jen stála a vdechovala déšť.
Přišla za ní Petra, objala ji kolem ramen.
Málem jsi nám utekla, Hano zašeptala jí do ucha.
Ale život tě vždycky najde zpátky.
A Hana to cítila v srdci: nikdy už nebude utíkat před štěstím, protože si zaslouží všechno, co přijde.
S hlavou vzhůru se usmála do deště, jako by světlo kvetlo z jejího nitra.
Některé kořeny pustí nové větve právě tehdy, když už v to nikdo nedoufá.

Rate article
Add a comment