Jednoho dne, když Lukáš pohodlně podřimoval na své posteli, si uvědomil, že jeho plyšový levhart chybí. Okamžitě vyskočil a začal pátrat po celém bytě, jako detektiv v důchodu, který hledá ztracenou ponožku. Po důkladném průzkumu, při kterém převrátil skoro všechno vzhůru nohama, smutně usoudil, že jeho nejlepší kamarád nejspíš vyrazil na dovolenou bez něj.
Lukáš truchlil nad ztrátou své chlupaté parťačky (lehvart byl totiž naše česká holka), a to několik týdnů, až jednou zakročil osud levhart se ukázal zastrčený až v nejkoutějším koutě jeho šatní skříně! Shledání Lukáše a jeho hračky bylo tak dojemné, že by na něj plakala i bába z Valašska; okamžitě se vrátili ke všem svým společným rutinám, jako by je nikdy nerozdělil ani třesk pokliček.
Lukáš pojmenoval svou plyšovou kamarádku Olinka a od té chvíle ji bral všude, i na výlet do Brna.
Alena, jeho sestra, zřejmě naráží na babiččiny šicí schopnosti, když říká, že mu ji opravila.
Lukášova babička totiž opravila plyšovou Olinku s takovou precizností a péčí, že vypadala dokonce ještě lépe než předtím. Lukáš byl nadšený a dojatě děkoval babičce za její zázračnou opravu dokonce jí slíbil dvě koruny v kapse na novou přízi.
Tento okamžik krásně ukázal, jak moc Lukáš babičku miluje a jak jsou rodinné vztahy pro něj důležité. Vždyť kdo jiný než česká babička umí vyřešit všechny katastrofy, včetně ztracených plyšáků?