Je mi 26 let a moje manželka tvrdí, že mám problém, který si odmítám přiznat.

Dobré zprávy

Je mi šestadvacet a moje žena mi říká, že mám problém, který si nechci přiznat. Opakuje mi to pokaždé, kdy odejdu z práce nebo když dostanu výpověď. Prý není normální, že nejdéle jsem vydržel v zaměstnání šest měsíců. A má pravdu. Některé práce jsem zvládl jen měsíc, někdy patnáct dní, někdy ani ne přečkám zkušební dobu. Dělal jsem kdeco údržbu, úklid, zametání ulic v Brně, čištění koupelen, nošení zboží ve skladech. Vždy začínám plný nadšení, ale po pár dnech se mi to už začne tížit jak tělo, tak hlava.

Není to jen únava. Je to i stud. Dokončil jsem jen jedenáct tříd na základní škole. Nikdy jsem se pak do školy nevrátil. Když nastoupím do takové práce a dostanu vestu, koště nebo kýbl, cítím, že tam nepatřím. Kouknu na ostatní kolegy smíření, plní si povinnosti bez řečí a já v sobě opakuji, že tohle není můj život. Začnu chodit pozdě, pracovat méně, hledat výmluvy, proč nepřijít. Až mě jednou zavolají do kanceláře a řeknou, abych už nechodil.

Moje žena tomu nerozumí. Pracuje už čtyři roky v potravinách v Olomouci. Má malý plat, ale jistotu. Každý měsíc ví, kolik dostane korun. Když se zase vrátím bez práce, dívá se na mě s hněvem a vyčerpáním. Říká: Problém není v práci, ale v tobě. Ty nevydržíš nic. Já jí odpovídám, že takové práce nejsou pro mě, že jsem určený na něco jiného, že jsem se nenarodil na úklid koupelen celý život.

To ji rozčílí ještě víc. Radí mi, abych dodělal školu, naučil se něco nového, získal kvalifikaci. Že mě nikdo neveme na lepší práci, když nemám ani maturitu. Slíbím jí, že to udělám, ale měsíce plynou a nezapsal jsem se nikam. Pořád mám výmluvy nemám peníze, čas, udělám to později. Pravda je, že mám strach vrátit se jako dospělý do školy, sedět mezi mladšími a cítit se pozadu.

Doma je to už rutina. Hádáme se pořád o tom samém. Ona mi říká, že žiju ve snech, že umím pěkně mluvit, ale nic nedělám. Já ji obviňuji, že se už smířila, že si zvykla jen přežívat, ne žít naplno. Někdy si křičíme. Jindy několik dnů spolu ani nemluvíme. Já vyrážím znova hledat práci, se složeným životopisem v kapse, a vracím se skleslý, když mi řeknou ozveme se vám.

Nejhorší je, že opravdu sním. Sním o vlastním podniku, že nebudu závislý na nikom, že se nebudu stydět za uniformu. Sním o tom, že budu vstávat ráno pro něco svého, ne proto, abych poslouchal rozkazy. Ale sny neplatí nájem ani jídlo. A ona mi to připomíná každý den.

Opravdu mám problém, který jsem si zatím nepřipustil, nebo mám prostě právo snít o něčem větším?

Rate article
Add a comment