Paní domu je tu sama, a vy dobře víte, kdo to je. To znamená, že choďte potichu a na mě moc nespěchejte.

Dobré zprávy

Z nějakého důvodu mě už od dětství provázely příběhy o vztazích mezi tchyněmi a snachami. Vzpomínám si, že to začalo už u mé prababičky s babičkou. Rodiče mě nechávali u babičky, dokud jsem nedostala místo ve školce, a právě v jejím bytě v Brně jsem poprvé zblízka spatřila rodinné peklo. Jakoby tam spolu žily dvě odlišné ženy. Jedna babička mi s úsměvem nabízela koláčky, vyprávěla pohádky a kreslila se mnou, ale když se otočila ke své ležící tchyni, vrhala po ní ostrá slova a neváhala jí zcela otevřeně vyčítat její břemeno, dokonce i tím, že jí s výrazným povzdechem řekla: Kdy už konečně odejdeš?

Když prababička zemřela a my jsme se přestěhovali z podnájmu k babičce, rozhořel se nový boj tentokrát mezi mámou a babičkou. Nejednou k nám chodili sousedé z patra prosit, abychom byli tišší. Ale klid v našem bytě nikdy netrval dlouho.

Pohřeb babičky mě zastihl už jako maturantku. Máma zásadově nedržela smutek a hned po devíti dnech začala doslova převrat všechno babiččino oblečení i památky bez ladu a skladu nacpala do pytlů a odnesla do popelnice. Když se táta vrátil z práce, byl v šoku, jak máma zachází s jeho mrtvou mámou, a ta hádka, která se večer rozhořela, byla podle mě začátkem jejich rozvodu. Za půl roku nás táta opustil

S Karlem jsme měli skromnou svatbu; na vlastní podnájem nebyly peníze a už před svatbou mi bylo jasné, že spolu budeme muset žít v paneláku na sídlišti s jeho mámou. Před očima mi běhaly scény, které jsem sama jako dítě zažívala, a přála jsem si, aby to bylo jiné ne že bychom byly nejlepší kamarádky, ale alespoň bychom se neměly ničit a ubližovat si.

S tímhle předsevzetím jsem rok vydržela mlčet ke všem poznámkám a narážkám své tchyně ohledně úklidu, praní, vaření a čehokoliv dalšího. Nikdy nepoužila sprosté slovo, ale její ironie byla téměř umělecká dokázala mi dát jasně najevo, že já jsem neschopná a ona ta pravá vládnoucí paní domu.

Nakonec, po jedné špetce životní moudrosti, jsem si řekla, že tomu musím udělat přítrž. Koupila jsem pro tu příležitost Makový dort, poprosila Karla, aby nám nechal chvíli na rozhovor, a své tchyni otevřeně povyprávěla o vztazích žen v naší rodině. Navrhla jsem, abychom spolu aspoň začaly komunikovat jako slušné sousedky nevíme, co jednou přijde.

Tchyně mi však skočila do řeči, odstrčila dort a prohlásila: Tady je paní jenom jedna, a ty to víš. Budu s tebou mluvit, jak uznám za vhodné. Nejlepší pro tebe bude nemluvit vůbec. To znamená tiše chodit po bytě a ani se mi neukazuj na oči.

Když Karel vešel zpátky, zadíval se na mě tázavě. Jen jsem mlčky zavrtěla hlavou. Zato tchyně vyběhla ze svého pokoje: Tak co, sousedko, je pro tvého manžela nachystaná večeře?

Odpověděla jsem, že jestli ke mně bude chovat tahle postoj, ve stáří jí nikdo večeři nenandá, a od té chvíle bylo jasné, že to nevydržím. Karel se sice snažil mezi námi udržet klid, ale po roce mlčení jsem prostě vybuchla…

Abychom si uchovali aspoň kousek klidu, odešli jsme s Karlem do malého podnájmu, i když to bylo finančně náročné. Postupně se nám zlepšilo a nakonec jsme si díky půjčce koupili v Pardubicích vlastní byt. Mezitím se tchyně vážně rozstonala a potřebovala stálou péči. Vzpomněla jsem si na všechny ty příběhy ze svého dětství a jednoznačně jsem odmítla být pečovatelkou.

Navrhla jsem Karlovi, aby našel rodinu, která se o jeho matku postará, a výměnou po ní zdědí byt. Neochotně souhlasil. Přes několik měsíců jsme zkoušeli různé pečovatele, ale s tchyní nevydržel nikdo déle než dva týdny. Lidé, kteří to zkoušeli třeba za částku 15 000 korun měsíčně, to vzdali a říkali, že s tou babičkou není možné se domluvit. Nakonec jsme našli manželský pár, který vydržel celé dva měsíce zkoušky. Sepisovali jsme s nimi smlouvu, kde kromě dědictví bytu stálo i to, že budou muset být pod dozorem ohledně péče.

Myslím, že chyba nebyla ve mně, protože kdo by jinak po tom bytě tak toužil, kdyby bylo tak snadné s ní vyjít?

Rate article
Add a comment