„Odejdi z mého bytu!“ – řekla jsem tchyni, když mě opět začala urážet

Dobré zprávy

Jediná věc, které jsem se kdy v životě bála, byla rozzuřená tchyně. Už jsem jednou vdaná byla. Tam jsem na to měla vlastně štěstí. Můj první manžel vyrostl v dětském domově, žádní rodiče v dohledu. Takže žádné kázání z cizí strany, žádné lamentování, jestli jsem ta pravá pro jejich milovaného syna. Ale s mým prvním manželem nám to nevyšlo. Vydrželi jsme spolu pět let, a pak jsem podala žádost o rozvod.

Když jsme se vzali, byla jsem pořád ještě studentka na Karlově univerzitě. Jenže po roce manželství začal můj muž pít, nasekal dluhy, a protože zákon v Česku myslí na všechno, povinnosti začaly dopadat i na mě. Musela jsem se školou seknout, jít makat a platit cizí dluhy. Romantika jak z pražského magistrátu.

Svatba mi místo štěstí přinesla jen problémy. Po rozvodu jsem si upřímně oddechla. Konečně žádná dramata a upomínky od exekutora. Dva roky jsem byla sama, skládala se zpátky dohromady jako rohlík po slevě. No, a pak jsem poznala Vojtěcha. Ten byl svobodný, žádná předchozí manželka, vztahy maximálně tak platonické. Věci nabraly rychlejší spád než rozjetý vlak Českých drah. Požádal mě o ruku a já kývla. Pak přišla na řadu povinná návštěva u jeho maminky.

Jenom co jsem přešla práh jejího bytu na sídlišti v Brně, viděla jsem ten ksicht jako z reklamy na žlučníkový čaj. Zaznělo něco jako no, ahoj a už mizela do jiné místnosti. Nejdřív jsem měla pocit, že mám snad něco špatně nevhodné oblečení, smíchané ponožky, já nevím co. Ale ne, byla jsem oblečená jak na přijímačky. U stolu mě tchyně propalovala pohledem a mlčela. Ticho bylo hustší než brněnská šedá sobota. A když už jsem celá červená, vyklouzlo jí:

Takže ty, tys ani nedostudovala? No to potěš pánbůh, holka, ty nevíš nic, co? ironicky se ušklíbla. Chvíli jsem váhala, pak jsem v klidu usrkla čaje a řekla: Mám nedokončené vysokoškolské vzdělání, nebyl čas to dotáhnout, ale plánuju to napravit. Tchyně si odfrkla jak parní lokomotiva. Plány, jasně. A kdy budeš manželka, hm? Kdy budeš vychovávat děti, vařit guláše a uklízet byt? Ty jsi princezna nebo co? uchechtla se, napila se a praštila hrnkem zpátky na stůl. Podle mě můj Vašek žádnou takovou couru jako ty nepotřebuje.

Koukám na ni pěkná, kulatá, ale jinak jako z reklamy na žádný vkus, žádný mozek. To mě v tu chvíli tak urazilo, že jsem vstala od stolu a šla brečet na záchod. Cizí ženská si mě dobírá a můj drahý mlčí jak ryba ve Vltavě. Naštěstí jsme brzy zmizeli. O další návštěvy jsem už opravdu nestála. Jenže ona začala jezdit k nám a pokaždé zkusila nějakou tu drobnou poznámku, aspoň trochu mě bodnout, prostě aby řeč nestála.

No, tehdy jsem ještě zvažovala jít za psychologem. Po pár sezeních mi došlo, že tchyně je ukázkový manipulátor a já jsem jí dobrovolně skákala na lep, protože mě v dětství denně učili, že hlavně musím být slušná. Jednou, když začala zase svoji tradiční přehlídku urážek, jsem ji klidně, ale jasně požádala, ať jde pryč z mého bytu. Od té doby se nevídáme, mně je to šumák a Vojtěch taky nemá potřebu si hrát na hrdinu. Za těch pár korun v hodnotě vztahu s jeho matkou mi to fakt nestojí.

Rate article
Add a comment