Odešla i se synem k mamince a on se nemá k tomu, aby je přivedl zpátky

Dobré zprávy

Nemusím ani říkat, že za všechno můžu sám! pláče sestra mého kamaráda. Vůbec jsem netušila, že to takhle dopadne! A teď ani nevím, co dělat. Netuším, jak dát vše do pořádku, abych neztratila tvář.

Moje sestra se před pár lety vdala.

Po svatbě padlo rozhodnutí, že novomanželé budou bydlet u manželovy maminky. Maminka má velký třípokojový byt v Praze a jediného syna.

Jednu místnost si nechám pro sebe, ostatní jsou vaše! řekla tchyně. Jsme slušní lidé, určitě si budeme rozumět. Kdykoli můžeme odejít! uklidňoval tehdy ženich svou ženu. Nemyslím, že by bylo špatné zkusit bydlet s mojí mámou. Když nám to nepůjde, najdeme si podnájem

Tak jsme to udělali. Jenže, jak už to bývá, společné bydlení není žádný med. Snažily se obě snacha i tchyně ale s každým dnem to bylo horší. Nahromaděné křivdy občas vybuchly do hádky, které byly čím dál častější.

Ty jsi přece říkal, že když to nepůjde, odejdeme od tvé mámy do podnájmu! vyčítala mu žena přes slzy. Ale my to snad nezvládneme? usmál se nad věcí manžel. To je jen pár maličkostí, kvůli tomu se přece nebudeme balit a stěhovat.

Rok po svatbě šla manželka na mateřskou. A za nějakou dobu porodila zdravého syna.

Narození vnuka se zrovna trefilo do doby, kdy tchyně přišla o práci a zatím ji nikdo kvůli věku nechtěl zaměstnat. Snacha i tchyně musely být doma pohromadě dvacet čtyři hodin denně, protože žádná z nich neměla kam jít. Atmosféra v bytě houstla každým dnem.

Manžel jen pokrčil rameny, protože v tu dobu byl jediný, kdo nosil domů peníze.

Teď přece nemůžeme nechat mamku samotnou, když nemá z čeho žít. Nemůžu ji nechat na holičkách a zároveň platit ještě nájem a pomáhat jí s penězi. Až si najde práci, tak se odstěhujeme!

Jenže manželčina trpělivost vyprchala dřív, než si tchyně nějakou práci vůbec našla. Mladá žena sbalila věci sebe a syna a odstěhovala se k vlastní mamince. Při odchodu mu řekla, že už nikdy do bytu jeho matky nevkročí. Pokud mu na rodině záleží, tak ať něco udělá.

Myslela si, že manžel rodinu miluje a hned se začne snažit ji získat zpět. Ale to se šeredně zmýlila.

Už víc než tři měsíce bydlela u mámy a manžel se ani nesnažil manželství zachránit. Žije dál u své matky, po večerech si s ženou a dítětem volá přes videohovor a na víkendy za nimi zajde k tchyni.

Z jejich manželství je návštěvní vztah.

Muž má najednou o péči a pozornost dvou žen postaráno. Navíc matka upřímně lituje syna, kterého opustila ufňukaná potvora, a hlavně se nemusí starat o dítě. Vyhrál! Ani jeho maminka na tom není vůbec špatně vlastně nic neztratila.

Zatímco jeho žena teď jen kouše ruce do krve. Není s tím vůbec šťastná. Pořád svého muže miluje, i když ví, jak se chová.

Co jsi čekala, když jsi odešla? odpovídá jí. Můžeš se vrátit, když budeš chtít.

Pořád to ale vypadá, že manžel nemá v úmyslu odejít s rodinou do podnájmu. Žena na mateřské na to logicky nemá prostředky.

Je tohle skutečně konec rodiny?

Jak si myslíte, má snacha vůbec šanci vrátit se zpět do bytu tchyně a neztratit tvář?

Dnes, když si to sám zpětně pročítám, si uvědomuji, že člověk by měl věci řešit s chladnou hlavou a hledat kompromisy včas, než problémy přerostou přes hlavu. Kolikrát stačí málo naslouchat, mluvit spolu a nezahánět všechno do kouta. Možná by pak nikdo nemusel litovat.

Rate article
Add a comment