Bojím se, že tě ztratím

Bojím se, že tě ztratím
Tady bydlím, usmál se Lukáš a pozval mě dál do bytu.
Pojď, zatím se rozhlédni, já jen na chvilku odběhnu.
Váhala jsem při vstupu.
Rozhlížela jsem se po předsíni a nohy mě skoro nechtěly pustit přes práh.
Něco mi bylo nepříjemné…
Když se Lukáš vrátil, v očích mi zůstal upřímný děs.
Ruce se mi rozklepaly.
Aniž bych cokoli vysvětlila, v tu chvíli jsem se otočila a utekla z jeho bytu.
Barunko, kam jdeš?!
Lukáš se ohromeně díval na otevřené dveře, pak na Sáru, která mu stála věrně po boku…
Ani v nejmenším nečekal, že ten krásný večer skončí tak podivně.
Ona prostě utekla a nic neřekla?
divil se Víťa, když jsem mu příběh převyprávěla.
Nic neřekla, vypadala, jako by spatřila ducha, povzdychl si Lukáš.
Zvedl orosený půllitr piva ke rtům, zamyšleně se na něj díval a pak jej postavil zpátky na stůl.
Vůbec nechápu Co ji tak vystrašilo?
Proč utekla?
Možností je spousta.
Nezkusil ses jí na rovinu zeptat?
Zkusil.
Ale od včerejška mi nezvedá telefon.
A zajít za ní domů?
Nepamatuju si číslo jejího bytu, známe se jen od vchodu, povzdechl si Lukáš.
To je docela zvláštní, uznal Víťa.
Jo…
Začalo to tak hezky a skončilo to tak nesmyslně, odvětil Lukáš.
Ale třeba to ještě není konec, víš?
Třeba se jen bojí nebo něco řeší V pondělí ji uvidíš v práci a vyříkáte si to.
Poprvé jsem se s Lukášem potkala v přeplněné tramvaji v Brně.
Nikdo mi nechtěl uvolnit místo, až on ho se sympatickým úsměvem nabídnul.
Celou cestu stál pak u mě a usmíval se.
Z jeho pohledu jsem poznala, že se mu líbím.
Chtěl mě oslovit, ale prý pospíchal do práce a ani nebyl zvyklý zahajovat seznámení na veřejnosti.
A copak mi měl říct?
“Čau, já jsem Lukáš.
Tady máš moje číslo, zavolej mi večer”?
Trapné a příliš okaté.
Proto když vystoupil, nečekal, až se přihrnu do uličky, a rovnou pokračoval do kanceláře.
Celou hodinu pak v práci na mě nemohl přestat myslet.
Všude mi v hlavě skvěly jeho oči, při každém otevření e-mailu jako bych viděla jeho úsměv.
Jako by mě něco posedlo.
Když pak do kanceláře přišel se šéfem a šéf mě představil: Přijměte mezi sebe Barboru, kolegyni z Olomouce, Lukáš měl pocit, že to snad musí být halucinace.
To už fakt potřebuju psychiatra, pomyslel si prý.
Ale všechno byla skutečnost.
Od toho dne jsme seděli naproti sobě.
Barbora, usmála jsem se, když mě šéf představil.
Byla jsem poslední, koho ještě Lukáš osobně neznal.
Lukáš, těší mě, lehce zrudl.
Moc jsme se tehdy nebavili.
Asi jsme oba byli rozpačití, snad i zaskočení.
Ale uvnitř jsme byli jak v horké lázni.
Byly to zvláštní chvíle, kdy jsem měla chuť snášet hvězdy z nebe, jít na konec světa, když se na mě Lukáš podíval.
Ten večer se Lukáš svěřil Víťovi při venčení psů v Lužánkách.
Měl fenku německého ovčáka Sáru.
O Barboře vyprávěl tak nadšeně, že Víťa hned věděl, jak je to s ním.
Dostal ses do toho až po uši, řekl mu na rovinu.
Asi jo.
Podobné to bylo s mojí Terkou.
Jak jsem ji uviděl, věděl jsem, že je ta pravá, smál se Víťa.
Vážně?
usmál se Lukáš nesměle.
Jsem najednou schopný kvůli Barče udělat cokoli.
Tak s ní někam vyraz, na kafe, do kina.
Co když už někoho má?
Tak budete jen kolegové.
Ale aspoň to zkusíš.
Horší než nic to být nemůže.
Lukáš mě skutečně pozval na kafe, tvářil se nesměle, ale dokázal překonat své rozpaky.
Nečekaně jsem souhlasila.
Seděli jsme dlouho v malé kavárně v centru, pak jsme se prošli tichým městem a on mě doprovodil až k domu.
Chtěla jsem, aby ta noc nikdy neskončila.
Doma pak Lukáš ještě dlouho venčil Sáru kvůli setkání se mnou nestihl obvyklou procházku.
A místo spánku snil: o společném bydlení, o svatbě, dětech a víkendech na chatě v Beskydech.
Ta představa se zdála tak reálná…
Uplynuly tři měsíce.
Nejkrásnější měsíce mého života.
Tolik zážitků: slavnostní večeře, letní polibky v dešti i smích při filmových nocích.
Lukáš byl trpělivý, laskavý, vtipný i pozorný.
Měla jsem štěstí, že mi ho osud poslal do cesty.
Jen…
Jediná potíž byla, že jsem nikdy nezvládla jít s ním a Sárou ven společně.
Po každé společné schůzce musel Lukáš Sáru stejně ještě vyvenčit, ale mě sebou nikdy netáhl.
Když mě pozval, vždy jsem odmítla.
Radši bych šla sama s tebou, Lukáši…
Co když budeme chtít do kina nebo kavárny?
Se psem to nejde, omlouvala jsem se.
Máš pravdu, Barunko, souhlasil tiše.
A pak mi navrhl, abych se k němu nastěhovala.
Po prosbě následovalo i nabídnutí, že zaplatí nájem na měsíc dopředu, abych neměla starosti s podnájmem.
Svatba, říkal, může být za rok, ale spolu žít lze už teď.
Nebyla jsem schopná říct ne, ale odklad jsem si vymyslela slíbilas jsem majitelce, že do Vánoc byt nevypovím.
Nakonec jsem souhlasila, že to zkusím mám Lukáše ráda a nechtěla jsem ho zklamat.
Napadlo mě, že třeba překonám svůj strach.
Tady bydlím, usmíval se Lukáš ve dveřích bytu, pojď dál…
Nejistě jsem vstoupila.
Rozhlížela jsem se, nohy mě brněly.
Něco vevnitř křičelo: uteč!
Když se Lukáš připojil, ve dveřích na mě čekala Sára statná ovčačka s veselýma očima.
V tu vteřinu jsem ucítila paniku a bez vysvětlení utekla ven, dolů po schodech až na ulici.
Lukáš na mě volal, já se neohlížela.
Pak jsem nebrala jeho hovory.
Schoulila jsem se doma do peřin a v hlavě se mi honila jediná otázka: Proč to tak bolí?
V pondělí ráno mě Lukáš vyhlížel na zastávce tramvaje.
Každý přijíždějící dopravní podnik, každý obličej zmrzlý ranním mrazem.
Nikde jsem nebyla.
Asi po deseti minutách mě zahlédl: šourala jsem se po chodníku, vlasy mi vlály, po tvářích mi stékaly slzy.
Baru, prosím tě, počkej!
Zastavila jsem, zhluboka dýchala a očima ho žádala, ať mě nezastavuje.
Co se děje, proč jsi utekla?
Proč mi nebereš telefony?
Nechci do večera žít v nejistotě.
Tak řekni mi to hned proč jsi odešla?
Promiň, Lukáši, šeptla jsem.
Ale nemůžeme spolu bydlet.
Cože?
Proč?
Neudělal jsem ti nic…
Dívala jsem se mu do očí a řekla to, co dusím roky: Já se bojím bojím se psů.
Sáry?
Vždyť ta je hodná, překvapeně se rozesmál.
Nejen jí.
Všechny psy.
Když mi bylo šest, na hřišti na mě zaútočil sousedův bulteriér.
Majitel byl opilý, štval ho na všechny děti, a já měla štěstí, že mě vůbec zachránili.
Od té doby se bojím psů na život a na smrt.
Proč jsi mi to nikdy neřekla?
Je to těžké i vzpomínat…
Myslela jsem, že teď už to zvládnu, když tebe a Sáru mám ráda.
Ale nezvládla jsem to.
Snažila jsem se.
Ale panický strach nepřemůžu.
Prosím…
Snažíme se oba.
Já vím, ale nedokážu žít pod jednou střechou se psem.
Nejde o tebe, ani o Sáru, ale o mě, chvěla jsem se.
Ale na ulici psy míjíš?
Tam je to jiné.
Jdu jinou cestou, obejdu se, schovám se mezi lidi.
Ale doma?
Nikdy bych si neodpočinula.
Byla bych pořád ve střehu…
Počkej…
Fakt mě to mrzí, Lukáši.
Měla jsem pocit, že to překonám, ale nešlo to.
Večer se Lukáš svěřil opět Víťovi.
Miluju ji a ona mě.
Jenomže spolu žít prostě nemůžeme.
Je tohle vůbec možný?
Doufám, že se nechceš zbavit Sáry?
zarazil se Víťa.
Nikdy!
Sáru nedám za nic na světě Ale Barunku taky nechci ztratit.
Tak zabojuj.
Tohle není alergie, s tím se dá pracovat.
Pomoz jí překonat strach.
Třeba s psychologem, pomalým zvykáním…
Ona to sama navrhla, jen nic neslibuje.
Že to ještě zkusí.
To je přece důležité!
Jiná by ti dala na výběr: ona, nebo pes.
Barunka chce hledat řešení.
Pokud ona nezvládne první krok, musíš jí pomoct ty.
Ale jak?
Pomalu.
Začněte procházkami.
Ne doma, ale v přírodě, v lese.
Budete tam jen vy tři, žádný ruch města.
Snad to vyjde, v jeho očích se mihlo trochu naděje.
Musíš věřit, že čas a trpělivost pomůže.
Když jsem vyšla druhý den z domu a všimla si Lukáše u auta, byla jsem nejistá.
Odkud máš auto?
Půjčil mi kamarád, máště taky psa.
Vzadu je místo i pro Sáru.
Ty budeš vedle mě, všechno bude v pohodě.
Dobře
Souhlasila jsem tedy na zkušební výlet do Moravského krasu.
Cesta byla únavná, ale klidná.
Po dešti jsme vítali v botníku na gumáky a pak jsme šli sami do lesa.
Lukáš házel Sáře míček a já se pod vším tím zeleným cítila o něco klidněji.
Jak ti je, Barunko?
Jsem nervózní…
ale snažím se.
Chápeš, že všechny psy nejsou stejní.
Ta, co ti ublížila, byla v rukách špatného pána.
Chápu
Lukáš mě chytil za ruku a rozesmál se, když Sára šťastně dovlekla tenisák z houští a radostně zaštěkala.
Už vidíš, jak je šťastná?
Zkus jí ten míček hodit!
Bojím se…
Zavři oči Jednou to zkus.
Schoulila jsem míček v dlani, zavřela oči a ze všech sil ho hodila do houští.
Sára vyrazila jako střela.
Paráda!
Ta má radost, rozesmál se Lukáš.
Najednou Sára zůstala štěkat u rybníčku.
Nebyla tam voda, spíš bažina po dešti.
Lukáš se vydal pro míček sám.
Jenže pak se propadl po kolena do kalu a nemohl dál.
Barunko, podej mi nějakou větev!
volal znepokojeně.
Přemohla mě panika on je v pasti, Sára pár metrů ode mě, neodvážím se k ní ani přiblížit…
Chtěla jsem utéct, ale pak jsem si uvědomila, že Lukáš tu kvůli mně nesmí zůstat.
Popadla jsem pevnou větev, podala mu ji.
On se chytil, snažila jsem se ho vytáhnout, ale byla jsem slabá.
Sára se najednou tlačila ke mně a začala taky táhnout.
Najednou mi nevadilo, že je úplně vedle mě hlavně že pomáháme Lukáše vytáhnout ven.
Společně jsme to zvládli.
Ulehl vyčerpaně do trávy, my dvě k němu a poprvé v životě jsem Sáru pohladila beze strachu.
Moje holky, ani nevím, co bych si bez vás počal, smál se Lukáš v slzách štěstí.
Hrozně jsem se bála…
Nestraš mě, že máš další fóbii!
Mám.
Hrozně se bojím, že tě ztratím.
A to je větší strach než ze všeho ostatního.
Objala jsem Lukáše i Sáru.
Večer jsme doma na gauči koukali ve třech na pohádky o psech a já si v duchu opakovala: Tohle se povedlo.
Ať přijdou jakékoliv strachy, hlavní je, že jsme zase spolu.
Už vím, že tuhle rodinu nikdy nechci ztratit.

Rate article
Add a comment