Bojím se, že tě ztratím

Bojím se, že tě ztratím
Tak tady bydlím, usmál jsem se na Adélku a pozval ji dovnitř.
Klidně pojď dál, já jen na chvilku odběhnu.
Adéla váhavě překročila práh, rozhlížela se po předsíni a ani si hned nevyzula boty.
Něco ji očividně znepokojovalo
Když jsem se po chvíli vrátil, v jejích očích se zableskl opravdový děs, začaly se jí třást ruce a beze slova vyběhla z bytu.
Adélo, kam jdeš?!
Zůstal jsem stát jako opařený dveře dokořán, vedle mě stála Sára, naše německá ovčanda.
Ten krásný večer jsem tedy rozhodně takhle zakončit nečekal.
To prostě jen vyrazila pryč a nic neřekla?
divil se Vojta, když jsem mu vše následující den vyprávěl.
Ani slovo.
Prostě utekla, a přitom vypadala, jako by spatřila přízrak.
Nervózně jsem si pohrával s hrnkem s pivem v hospůdce U Tří pštrosů.
Vůbec tomu nerozumím Co ji mohlo tak vyděsit?
No, těch možností může být spousta.
Nepokusil ses jí zeptat rovnou?
Zkusil bych, ale od včerejšího večera mi nezvedá telefon
Byl ses u ní doma podívat?
Ne.
Doprovodil jsem ji jen ke vchodu a kde přesně bydlí, to nevím.
Zvláštní situace.
To jo.
Přitom to tak skvěle začalo a skončilo to jak nějaká fraška.
Ještě to třeba není ztracené, Lukáši!
Máš tu pondělní šanci, v práci to vyjasníte a pak uvidíš, co dál dělat.
Poprvé jsem Adélu potkal v přeplněné tramvaji v Praze.
Nikdo jí nechtěl uvolnit místo, tak jsem zvedl zadek a pustil ji sednout.
Stál jsem vedle ní a usmíval jsem se sám pro sebe.
Zalíbila se mi hned od začátku.
Rád bych ji oslovil, ale jednak jsem spěchal do kanceláře a za druhé nikdy jsem nebyl typ, co běžně cizí dívku osloví před ostatními.
A co bych jí vlastně řekl?
Ahoj, já jsem Lukáš.
Tohle je moje číslo, ozvi se mi večer? Trapné, že jo.
Tak jsem vystoupil, aniž bych čekal, že se ona také zvedne.
Zamířil jsem k office na Vinohradech a říkal si, že mi ta holka tak snadno z hlavy nevypadne.
A taky ne.
Celou první hodinu v práci jsem na ni myslel.
Jak jsem se snažil najít potřebný excelovský soubor, pořád mi před očima vytanula její laskavá modrá oči.
Otevřel jsem mail a zdálo se mi, že na mě mrká z obrazovky její úsměv.
Když pak náš šéf, pan Ivan Štefan, přivedl do kanceláře novou kolegyni, chvíli jsem si dokonce myslel, že mám halucinace.
Ale ne ta dívka vedle šéfa byla skutečná.
Adéla, usmála se, když přišla představit ke mně.
S ostatními už si podala ruku, u mě se na chvilku zastavila.
Lukáš.
Těší mě, odpověděl jsem a spíš koktal, než mluvil.
Ten den jsem vlastně naprosto propadl.
Těžko to popsat měl jsem chuť pro ni udělat cokoli, posunout hory nebo ji vzít k moři jen proto, abych ji získal.
Ten samý večer jsem se sešel s Vojtou v parku Stromovka, kde jsem venčil Sáru, a svěřil jsem mu svoje dojmy ze slečny z tramvaje.
Kámo, ty jsi zabouchlej, vyhrkl Vojta hned.
Fakt si to myslíš?
Nikdy jsem tě tak neslyšel.
Hele, zkus ji někam pozvat na kafe, do kina, ať víš na čem jsi!
Ale co když má někoho jiného?
Tak tam přijdu s pozváním a budu za blbce.
Hele, v nejhorším tě odmítne a budeš vědět, na čem jsi.
Ale většího průšvihu stejně nedosáhneš.
A tak jsem to zkusil.
Po práci jsem Adélu oslovil na zastávce, celkem jsem koktal, ale odhodlal jsem se pozvat ji večer na kávu nebo do kina.
Usmála se a řekla ano.
V kavárně jsme si povídali, prošli jsme se nočními Holešovicemi a já ji pak dovedl domů.
Byl to mnohem krásnější večer, než jsem si kdy představoval.
Doma jsem sáhl po vodítku, protože Sára na svou večerní procházku čekala.
A pak jsem až do rána jen ležel na posteli, zíral do stropu a snil o budoucnosti jak Adéle požádám o ruku, jak budeme spolu bydlet, jak budeme jezdit o víkendu na chatu do Šumavy se psem a dětmi.
Uplynuly tři měsíce.
Nejlepší tři měsíce mého života.
Večeře v restauracích, společné promítání romancí, polibky v dešti pod Národní třídou.
Adéla byla prostě úžasná.
Dobrá, vtipná, roztomilá i spořádaná.
Byl jsem za ni vděčný osudu.
Jediný zádrhel byl, že vždy po procházkách s Adélou jsem stejně musel jít ještě ven se Sárou.
Bydlel jsem sám a hlídání psa bylo jen na mně.
Několikrát jsem nabídnul, že půjdeme všichni tři, ale Adéla na to pokaždé reagovala rozpačitě: zmlkla, otočila se stranou a nakonec odmítla.
Radši bychom byli sami, víš, říkala často.
Co když budeme chtít do kavárny nebo do kina?
Se psem to nejde.
Jo, máš pravdu, souhlasil jsem.
Když jsem ji požádal o ruku a navrhl, aby se ke mně nastěhovala, kývla na zásnuby bez váhání.
Ale stěhování pořád odkládala.
Chápu, že svatba bude až za rok, ale proč spolu nebydlet hned?
Slíbila jsem majitelce bytu, že tady vydržím do konce roku, nerada bych jí to komplikovala.
Zaplatím ty zbývající měsíce za tebe.
Teď pojď ke mně, ukážu ti byt, seznámím tě se Sárou.
Bude se ti líbit!
Viděl jsem, jak si Adéla s tím bojuje, ale nakonec souhlasila.
Rozhodla se, že tomu strachu zkusí čelit.
Tady žiju, ukázal jsem, když jsme přijeli do mého bytu v Karlíně.
Pojďte dál.
Adéla se rozhlédla, váhavě překročila práh, ale bylo vidět, že její nervozita narůstá.
Když jsem po pár minutách přišel do předsíně, její oči byli zalité děsem, začaly se jí třást ruce a vyběhla pryč.
Adél, kam běžíš?!
Stál jsem s otevřenými dveřmi, Sára po mém boku.
Vůbec jsem nechápal, co se stalo.
Nezvedala mi telefon.
Nakonec jsem se z toho musel vypovídat Vojtovi, protože jsem už z toho byl dost zoufalý.
Vojta mi poradil počkat do pondělka a promluvit si v práci.
Pondělí bylo nekonečné.
Každý tramvaj, co přijela na zastávku u firmy, jsem sledoval, ale Adéla nešla.
Nakonec jsem ji zahlédl, šla pěšky, vlasy mokré od rosy, v očích slzy.
Adél, počkej!
Otočila se, pohledla na mě smutně.
Co se děje?
Proč jsi utekla?
Proč mi nezvedáš telefon?
Už dva dny nevím, na čem jsem.
Lukáši, promiň mi.
Co se stalo?
Za pět minut máme být v práci, promiň.
Povíme si to večer?
Ty jsi si rozmyslela, že si mě nevezmeš?
Nechceš se mnou bydlet?
Dva dny nevím, co si mám myslet.
Radši mi to řekni hned.
Nezlob se, Luky my spolu nemůžeme žít, zašeptala a rozplakala se.
Ale proč?!
Udělal jsem ti něco?
Ne.
Tak co se děje?
Utřela si slzy, podívala se na mě a řekla:
Mám strach
Z čeho, Adélko?
Z psů.
Cože?
Ze Sáry?
Vždyť jsem ti říkal, jak je hodná, neublížila by mouše!
Ale v hlavě mi bliklo: Tak přece v tom byl pes
Nejde jen o Sáru.
Bojím se všech psů.
Když mi bylo šest let, napadl mě bulteriér Matka šla nakoupit, já seděla na lavičce.
Jeho opilý pán mě schválně vyhnal psem, málem mě pokousal.
Od té doby mám panickou hrůzu.
O tom jsi mi nikdy neřekla
Bála jsem se na to i vzpomenout.
Nejde to jednoduše zahnat.
Ale venku jsou přeci psi furt.
Tam se jich nebojíš?
Bojím se, ale na ulici mám šanci utéct, obejít to, schovat se mezi lidi ale bydlet pod jednou střechou s velkým psem nemůžu.
Nic proti tobě, ani Sáře.
Ve mně je ten problém
Počkej, vždyť
Luky, já se snažila, opravdu.
Chtěla jsem zkusit jet k tobě domů, přemoci to.
Nevyšlo to.
Měla jsem panický záchvat.
A dál?
Co mám dělat?
Miluju tě i Sáru.
Ale společný život nejde?
Adéla není jako jiné holky, co by tě postavily před volbu já nebo pes, řekl mi Vojta později.
Chce to zkusit.
Tak pojď jí pomoct ten strach překonat!
Nabídl jsem jí společné procházky v parku nebo třeba v lese.
Další den ji čekalo překvapení: půjčil jsem si auto a navrhl výlet do kunratického lesa.
Sára bude v kufru, říkal jsem jí, vepředu si s tebou sedneme, neboj.
Na parkovišti u lesa jsem Sáru pustil z auta a Adéla, v holinkách a s očima na stopkách, mi natvrdo přiznala, že to zvládne jen, pokud strach nepřekoná, ihned odjíždíme domů.
V lese jsme hráli se Sárou na aport, drželi jsme se dál od Adély, povídali Když jsem se snažil vysvětlit, že psi stejně jako lidi jsou každý jiný, kývla hlavou.
Uvidíš, po pár společných procházkách si zvykneš.
Sára zrovna v tu chvíli běžela za míčkem, což Adélu opět znervóznilo.
To štěká na mě?
Ne, je nadšená, miluje tenhle míček.
Po chvilce jsem Adéle podal míček.
Zkus to, jednou to hodíš a uvidíš, že je hodná. Zaváhala, ale nakonec zavřela oči a hodila míček daleko do křovin.
Sára byla v sedmém nebi, běžela pro hračku.
Chceš zpátky domů?
zeptal jsem se.
Můžu, už bych ráda, odpověděla.
Ale naše ovčanda pořád nepřicházela nazpátek, místo toho začala zoufale štěkat.
Vydal jsem se pro ni, Adéla se chtěla držet u mě, protože v cizím lese ji pes už tolik nestrašil.
Sára pružně obíhala kaluž, ve které uvízl míček.
Sára se bojí vody?
Já myslela, že psi se nebojí ničeho!
Každý má svůj strach.
Sáru jsem zachránil před šesti lety jako malé štěně z rozvodněné řeky na Vysočině.
Od té doby nesnáší hlubokou vodu.
Rozhodl jsem se tedy pro ten míček jít já sám.
Vklouznul jsem do kaluže, ale najednou mi boty začaly zabředávat do bláta a po chvíli jsem byl namočený až po pás.
Jsi v pořádku?
volala Adéla.
Nějak se to probořilo, zdá se, že jsem ve skutečném bahně, děsně mě to táhne dolů!
Adéla začala panikařit.
Sáru měla na dohled, ale její milovaný muž mizel v bahně.
Pomoz mi, najdi nějaký dlouhý klacek!
volal jsem.
Rozklepaná Adéla zkusila vytáhnout mobil, ale signál nikde.
Otřesená zůstávala stát.
Mezi ní a mnou stála Sára Ten strach z dětství se jí vrátil v plné síle, ale když mě viděla, jak se pohroužuji do bahna, vzpamatovala se.
Luky, vydrž!
ohlásila, rychle popadla dlouhý klacek a podala mi konec.
Chytil jsem a ona brala za větev, co jí síly stačily.
Nešlo to, byla na to sama.
Až se k ní Sára tiše přidala, obě společně mě vytáhly ven.
Obě mě tehdy objaly a já tam zůstal na zemi, mokrý a vyčerpaný, ale šťastný.
To nejhorší bylo pryč.
Co bych si bez vás počal, holky moje, zasmál jsem se a objal nejdřív Adélu, pak Sáru.
Byla jsem hrozně vyděšená šeptala Adéla.
Hlavně, že mi teď nevznikla nová fobie, pokusil jsem se žertovat.
Vlastně ano, usmála se smutně Adéla a přivinula Sáru k sobě.
Panicky se teď bojím, že tě jednou ztratím.
Tenhle strach je horší než všechny strachy ze psů dohromady.
Doma jsme si dali horkou vanu a pak leželi na gauči s Adélou a Sárou a do noci koukali na filmy o psech.
Nevím, kdo byl spokojenější Adéla, Sára nebo já.
Ale jedno je teď jisté: velká láska dokáže překonat i ty největší strachy pokud si navzájem věříme a bojujeme o sebe do poslední chvíle.
Toho večera jsem pochopil, že největším strašákem není strach ze psů, ale strach, že přijdu o toho, koho miluji.
A ten chci přemáhat celý život.

Rate article
Add a comment