Už víc než deset let jsem nepromluvila s rodiči ani se svou starší sestrou. Už dávno jsem pochopila, že pro ně nejsem ta milovaná dcera. Všechno vždycky bylo všechno pro jednoho, nic pro druhého. Jmenuji se Blažena a v sedmnácti letech, když jsem viděla, jak sestra Alžběta otěhotněla a vzala se, nepřekvapilo mě, že rodiče byli ochotni udělat pro ni první poslední. Když mi bylo osmnáct, rodiče dali Alžbětě byt pěkný dvoupokojový na kraji Brna. Byli v té době mladí, úspěšní a peněz měli dost, takže pro ně nebyl problém zafinancovat i nové vybavení a rekonstrukci.
Já jsem se tehdy cítila totálně odstrčená. Sebrala jsem odvahu a zeptala se: Mohla bych taky dostat byt? Odpověděli mi, že jsem ještě na vysoké škole a že o tom budeme mluvit, až si budu zakládat rodinu. Několik let jsem to v sobě dusila. Když mi bylo dvacet dva a školu jsem dokončila, chtěla jsem bydlet sama, bez rodičů. Ale v tu dobu se jejich finanční situace změnila podnikání, které léta šlapalo, najednou krachovalo. Když jsem téma bytu opět nadhodila, jen mi řekli: Jednou, až tu nebudeme, tenhle byt bude tvůj. Je dokonce větší než ten, co má Alžběta. Zatím ale budeme bydlet spolu a ty nám ve stáří pomůžeš.
Byla jsem z toho rozčarovaná. Hlavou se mi honilo: Co když to nebude oficiální? Vždyť i sestra má právo na dědictví. A proč by ten byt vlastně měla potřebovat? Už má svůj. Věděla jsem, že u nás v rodině není nikdy jisté nic, kromě toho, že sestra vždycky dostane všechno. A opravdu když měla Alžběta finanční potíže, naši ji okamžitě zachraňovali, půjčovali jim s manželem peníze a pomáhali, jak mohli. Mně stejné pomoci nikdy nenabídli.
Chtěla jsem jasně vyřešit, že byt bude skutečně jen můj, a proto jsem navrhla, abych ho měla napsaný na sebe. To už rodiče urazilo a od té doby jsme spolu přestali mluvit. Rozhodla jsem se odstěhovat do vlastního pronájmu, i když to znamenalo začínat úplně od nuly jen s pár věcmi. Rodiče se nikdy neozvali, nezajímalo je, jak se mám. Dnes spoléhám už jen sama na sebe. Občas mě to zamrzí, když si vzpomenu, ale vím, že bych stejně nikdy nemohla čekat, že se pro mě něco udělá jen proto, že patřím do rodiny. Život v Praze není levný, ale lepší je samota než předstírání lásky, která nikdy upřímná nebyla.