Bojím se, že tě ztratím

Bojím se, že tě ztratím
Tak tady bydlím, usmál se Leoš a gestem pozval dívku do bytu.
Jen pojď dál, já tu hned budu.
Vendula vkročila přes práh trochu nesměle, nervózně koukala po chodbě a evidentně se neměla k tomu, aby si zouvala boty.
Něco ji zřejmě znepokojovalo
Když se Leoš znovu objevil v předsíni, zůstal v jejích očích upřímný děs, ruce se jí rozklepaly a aniž by něco vysvětlila, vyběhla v tu ránu z jeho bytu.
Vendu, kam jdeš?!
Leoš zůstal nechápavě civět na otevřené dveře, pak se podíval na Barču, fenku, která stála vedle něj Asi nečekal, že jeho skvělý večer nabere takhle zvláštní spád.
Počkej, ona prostě utekla a ani slovo? divil se Viktor, když mu to Leoš později večer barvitě vyprávěl.
Ani píp.
Vypadala, jako by viděla přízrak, pokrčil Leoš rameny a zamyšleně poválel v ruce půllitr piva.
Fakt vůbec nechápu Co ji tak vyjoštovalo?
Možností je spousta, zamyslel se Viktor.
A zkusil jsi jí to narovinu nadnes?
Zkusil bych, ale od včerejška mi to nebere.
Jako by se propadla.
A domů jsi za ní šel?
Jen jsem ji zavezl k jejímu vchodu, ale byt přesně neznám.
Tak to je tedy echt divná situace
Ani nemluv.
A přitom to vypadalo tak nadějně.
Až trapně to skončilo.
Třeba to ještě není konec, hele.
Třeba si to rozmyslí a ozve se.
Podle mě to vzdala.
Něco ji prostě přepadlo.
Nic jiného mě nenapadá.
V pondělí se v kanclu uvidíte, ne?
Tam si to vyjasníte a uvidíš, co dál.
S Vendulou se Leoš poprvé potkal v narvané tramvaji.
Nikdo ji nechtěl pustit sednout, a on ustoupil s úsměvem.
Pak stál kousek od ní a celou cestu byl jak na obláčku.
Hned ho zaujala.
Sice by se s ní rád seznámil, ale za prvé spěchal do práce a za druhé, prostě se necítil na to balit holku ve špičce před celou Prahou.
A hlavně co by jí řekl?
Nazdar, já jsem Leoš.
Tady máš číslo, brnkni večer? To je jak z telenovely pro důchodce.
A tak, když vystupoval, nekoukal se už po ní a zamířil rovnou k práci.
Celou cestu mu připadalo, že ta dívka jde za ním.
Ale otočit se se neodvážil, protože by to bylo moc krásný, než aby to byla pravda.
Hele, chceš zázraky, pomyslel si.
Chtěl, jasně!
Ale že by potkal holku, zamiloval se na první dobrou a žili spolu až do smrti?
To jsou příběhy spíš z červené knihovny.
Celou první hodinu seděl v práci u počítače a snažil se na ni přestat myslet, ale místo Excelu mu v hlavě vyskakovaly její oči, místo nových e-mailů její úsměv.
Totální posedlost.
Takže když přišel šéf, pan Ivan Štěpán s dívkou po boku a povídá: Přivítejte novou kolegyni Leoš byl přesvědčen, že už má halucinace.
Jenže ona byla úplně reálná a od toho dne seděla u stolu hned vedle něj.
Osud, co vám budu povídat.
Vendula, usmála se na něj, když se představovali.
Leoš.
Těší mě, zvládl ze sebe dostat.
Pak už nezvládl říct nic.
Nejspíš lapal po dechu mezi překvapením a štěstím.
Ale uvnitř to vřelo.
Cítil, že by pro ni vytáhl hvězdu z nebe, přinesl perlu z Vltavy, nebo odsunul Říp Všechno, jen aby si ho všimla.
Ten večer, v parku, kde s Viktorem venčili psy, popisoval novou kolegyni tak barvitě, že Viktorovi rychle došlo, oč jde.
Ty ses zamiloval, kamaráde!
Fakt myslíš?
Jasně.
Mně se to stalo s Terezou.
Koukl jsem na ni, hned bylo jasno.
Jo, přesně.
Když ji vidím, chce se mi žít navěky vedle ní.
Tak ji pozvi někam ven, do kavárny nebo do kina.
A co když už někoho má a ty tam jako idiot s kafem?
No co, když má kluka, aspoň toho necháš.
Ale zkusit to musíš.
A tak to zkusil.
Po směně počkal na Vendulu na zastávce, usmál se, trošku zrudnul, ale zvládl:
Prosím tě, nebyla bys proti někam zajít?
Do kavárny nebo na film?
Vendula kývla s úsměvem.
Kafe, pak procházka noční Prahou…
a nakonec ji odprovodil domů.
Bylo to ještě lepší, než doufal.
Doma pak Leoš málem odvezl Barču na další procházku kolem bloků, aby se vykoupil z pocitu viny, že ji předtím zanedbal.
A potom až do rána zíral do stropu a snil: jak bude Vendule žádat o ruku, jak budou bydlet spolu, děti, výlety na Sázavu…
Viděl to úplně živě.
Uběhly tři měsíce.
Nejlepší čtvrtletí života.
Večeře v restauracích, letní deště, prvomájové polibky pod rozkvetlou třešní, ruce v sobě na městských lavičkách
Vendula byla úžasná.
Milá, vtipná, krásná, citlivá a ještě k tomu slušňačka.
Leoš děkoval osudu za každý den s ní.
Ale byla tu jedna drobnost.
Po každé schůzce musel ještě vyvenčit Barču.
Bydlel sám, a tak nebylo na koho to hodit.
Byl v tom tak trošku svázaný.
Nabízel, že půjdou na procházku všichni, ale Vendula vždycky zvláštně ztichla a odmítla.
Radši sami dva.
Co když pak zajdem do kina nebo kavárny.
Psíka s sebou nevemeš
Máš pravdu, souhlasil Leoš.
Když jí nabídl bydlení společné, překvapivě se nevymlouvala, že by s ním nechtěla být jen pořád oddalovala stěhování.
Vendu, mně by hrozně uklidnilo, kdybys byla doma se mnou.
I když svatbu máme až příští rok, víš?
Já jsem majitelce bytu slíbila, že to vydržím do konce roku Nerada bych ji podrazila.
Já za tebe ten nájem klidně doplatím.
Teď pojď, ukážu ti byt a seznámím tě s Barčou.
Uvidíš, ta se ti bude líbit.
V tu chvíli Vendula trochu zvadla, ale přesto pozvání neodmítla.
Milovala Leoše, chtěla to zkusit A třeba překonat svůj strach.
Tak tady bydlím, pronesl Leoš vesele a pozval ji dovnitř.
Vendula nervózně nakoukla dovnitř, boty stále na nohou, jako by čekala na okamžitý úprk.
A když se Leoš vrátil do síně, pohled na Barču v ní vzbudil naprostou hrůzu.
Rozklepala se jí kolena, slzy do očí a byla pryč.
Vendu, co blázníš?!
Zůstal stát v předsíni a tupě zírat na otevřené dveře.
Nečekal, že tak krásný večer skončí úprkem.
Zkoušel jí volat, marně.
Sešel se tedy s Viktorem, protože to potřeboval někomu říct a nejlépe vymluvit ze sebe.
Rozhodl se, že počká na pondělí.
Do práce přece přijít musí.
Celý den hypnotizoval hodiny a sledoval tramvaje, které přijížděly k zastávce, ale mezi vystupujícími Vendula nikde.
Co když se jí něco stalo?!
Málem volal šéfovi, že si vezme volno, jen aby ji našel když ji zahlédl.
Šla pěšky, copánky rozpuštěné, tváře mokré od slz, v očích žal.
Vendulo, počkej!
Otočila se, výraz ve tváři jako na pohřbu.
Vendu, proč jsi odešla?
Proč nebereš telefon?
Už dvě noci mám v hlavě jenom to, jestli tě ještě uvidím.
Leošku, promiň
Co se stalo?
Za chvíli máme pracovní dobu, vysvětlíme si to odpoledne?
Ty sis to rozmyslela?
Nechceš se mnou bydlet, vzít si mě?
Já tě nepustím, řekni mi to teď, nevydržím do večera.
Promiň, Leoši.
My spolu bydlit nemůžeme, pravila slabě, pak se rozvzlykala.
Proč?
Něco jsem ti udělal?
Vůbec ne.
Tak co je?
Vendula si utřela tvář a podívala se mu do očí:
Já mám strach.
Prosím?
Čeho se bojíš, lásko?
Psů.
To snad ne Můj Barču?!
Vždyť jsem ti říkal, že je to zlatíčko!
V duchu si Leoš vzdychl a sakra, přece to bylo opravdu kvůli Barče.
Ne tvojí konkrétně.
Já mám strach ze všech psů.
Když mi bylo šest, jeden bulteriér na mě ve vnitrobloku zaútočil, majitel na mě psa poštěval, protože jsem mu seděla na lavičce!
Zázrakem mě tehdy zachránili od sousedů.
Od té doby psy prostě nedávám.
To jsi mi nikdy neřekla
Ještě teď se mi o tom těžko mluví Radši bych zapomněla.
Ale tím to je.
Vendu, ale venku na ulici je psů spousta, to se tolik nebojíš?
Bojím, ale venku se tomu dá vyhnout, obejít parkem, jít mezi lidi.
Ale pod jednou střechou s velkým psem, jako je tvá Barča To nedám.
Promiň.
Není to tebou.
Je to mnou.
To je přece blbost
Zkoušela jsem to.
Fakt.
Ale propadám panice.
Snažila jsem se, nešlo to.
Leoš pak zaryl hlavu do dlaní a všechno polopatě vylíčil večer Viktorovi.
Upřímně nevím, co si mám počít.
Mám ji rád, ona mě taky, ale prostě spolu nemůžeme být.
To je nějaká pražská pohádka?
A Barče se vzdát nechceš?
Blázníš?
Barča je moje holka!
Ale miluju i Vendu
Tak bojuj!
Strach ze psů není alergie, to se dá řešit!
Pomoz jí, těžko to zvládne sama.
Kouč, terapeut, něco
To už zkoušela.
A nic?
Říká, že zkusí zas ale zázraky neslibuje.
To je pokrok.
Hlavně že se snaží.
Jiné holky by ti daly na výběr: ‘Já, nebo pes.’ Ona to chce zkusit.
Pomoz jí!
Ale jak?
Byt zatím vynechej.
Zkus společné procházky.
Nejlépe v přírodě, kde není tolik rušivých vjemů.
Sám uvidíš, že časem pozná, jaký je Barča kliďas.
A tak, když přijela další sobota, Leoš se před Venduliným domem zjevil s SUVčkem.
Ty máš auto? podivila se Vendula.
Je půjčené kámoš má psa, má to pro ně uzpůsobené.
Barča bude v kufru, ty se mnou vpředu.
Je to bezpečné, neboj.
Dobře ale kdyby mi to bylo nepříjemné, pojedeme zpátky.
Konec dobrý, všechno dobré.
Po hodině zastavili na lesní mýtině za Křivoklátem.
Vyměnili městské botky za gumáky nedávno tu napršelo.
Po cestě Leoš házel Barče tenisák, Barča nosila a raději si Venduly moc nevšímala.
Jak to zvládáš? ptal se Leoš opatrně.
Nevím Je to zvláštní.
Dávám pozor.
Víš, nejen psi, ale i lidi jsou různí.
To, co tě potkalo, bylo strašné, ale Barča není žádný agresor.
Je laskavá a poslušná.
Chceš zkusit jí hodit míček?
Bojím
Tak zavři oči a hoď.
Jen jednou.
Pro mě
Napoprvé švihl míček aspoň na kraj lesa.
Barča laškovně zakňourala a mazala pro něj.
Šikovná!
Vidíš?
Nic se nestalo.
Když došli k rozbahněné louži, Barča zůstala stát a štěkala na míček, který plaval na hladině.
Co jí je?
Vody se bojí.
Vytáhl jsem ji kdysi z řeky a od té doby nechce k vodě.
Jinak je odvážná.
Vendula vykulila oči.
Já myslela, že psi se nebojí ničeho!
Každý máme nějaký strach.
Barča vody, ty psy
Nějak to dokončeme už bych šla domů, připustila Vendula.
Fajn, jen mi dojdi pro nějakou pořádnou větev do té louže pro míč nejdu rukama.
Vendula se rozhlédla, vytáhla zpod smrku dvoumetrovou větev, podala Leošovi on se chystal vytáhnout míč a najednou: šplouch!
Po kolena v blátě.
Ty vole, já se do toho bořím!
Leošku!
Jsi v pořádku?
Jo, jen je to hlubší, než vypadalo Počkej, snad mě to nestáhne!
Vendula se chtěla rozběhnout pro pomoc, ale panika Barča!
Pes na dohled Co teď?
Barča zoufale štěkala, Vendula pěsti zaťaté.
V hlavě jí běželo: Musím mu přece pomoct!
A tak, navzdory strachu, popadla větev obouruč a natáhla ji Leošovi, ten se chytil a Vendula ho začala tahat.
Moc síly neměla, ale k ní se přidala Barča lapla větev zuby a najednou to šlo.
Z bahna vytáhly Leoše společně.
Spadli uřícení na suchou zem.
Barča olízla Vendulu, ani se netřásla, a Vendula ji poprvé pohladila bez úleku.
No holky moje, já bych se bez vás utopil!
Fakt.
Já měla hrozný strach
Snad se ti nerozjela další fóbie, pošklebil se Leoš.
Ale jo, mám novou fobii bojím se, že tě ztratím, šeptla a objala Barču.
Večer, po teplé vaně a vydatné večeři, se natlačili všichni tři na pohovku a pustili si maraton filmů o psech.
Nic jiného už Vendula ani vidět nechtěla a Leoš i Barča jí rádi dělali společnost.
A hlavně toho večera všichni pochopili, že strach ze ztráty je ta největší síla, která je drží pohromadě.

Rate article
Add a comment