Můj táta, už ve svých 72 letech, mi jednou při rodinném obědě prozradil, že se chystá oženit se se svou bývalou spolužačkou! Když mi to řekl, zůstala mi v hlavě jen jedna otázka: Cože? On už má řezivo dlouho šedivých vlasů!
Předtím byl táta celých dvacet let sám jeho první žena Jana zemřela už před několika desítkami let. Před třiceti lety jsem se s manželkou Evou a dětmi Tomášem a Klárou přestěhoval z Prahy do menší vesnice, kde si vybudovali vlastní domov. Každý rok, ať už je to Vánoce nebo horké letní dny, navštěvuju tátu s rodinou, abychom mu pomohli s úpravou zahrady nebo nakácením dříví na zimu. Táta je takový dobrý chlapík, který si nestěžuje na zdraví a vše řeší sám, i když my stále občas zaklepneme.
Nedávno mi během telefonátu řekl, že nastal čas přivést domů novou paní. Ukázalo se, že jde o jeho dávnou spolužačku z 8. třídy, Libuši. Byli dobrými kamarády, ale po škole se rozeseli po různých městech on na venkov, ona do Brna a neviděli se roky. Teď, když už mají dost let na břiše, rozhodli se, že si udělají společný život. Říkám si, jestli to není spíš nějaká báze na šťouchání do starých kostí.
Když jsem se o svatbě dozvěděl, hned jsem tátovi řekl, že nečekám, že budeme s dětmi u stolu, ale to ho neodradilo. Pár měsíců zpátky se tajně vzali a uspořádali drobnou oslavu. Co mu v tom věku chybělo, že to nedokázal dospět po poslední schodek?
Stojí za zmínku, že táta vlastní obrovskou farmu okolo Vrané nad Nisou, má spoustu pole a lesík. Jeho nová paní má už velké děti i vnoučata, která by se určitě ráda přisoudila k tomu majetku. Začal jsem si tedy klást otázky, jestli jde v tom především o peníze.
Mi a Eva bydlíme v třípokojovém bytě v centru Prahy, kde jsme platili hypotéku téměř celý život. Máme dvě děti a dlouho jsme plánovali, že nejstarší potomci po nás zdědí byt a mladší by dostali tátařin statek. Teď ale nevíme, kdo si co vezme.
Táta jsme už šest měsíců neviděli, a upřímně řečeno, ani nechtěli, když si začal budovat nový život. Příbuzní nám často volají a říkají, že bychom měli být rádi, že táta našel v pozdním věku štěstí. Samozřejmě bych byl rád, kdyby byl šťastný, ale mám strach, že Libuše ho jen využije a že se jednou budeme muset hádat o farmu s jejím rodu, zatímco my budeme mít jen třípokoják, ve kterém jsme strávili půlku života.
Nejsem si jistý, co mám dělat. Nemůžu tátu dál přehlížet, ale ani nemám sílu předstírat, že je všechno v pořádku. Co byste mi poradili, jak se z téhle situace vymanit, aniž bych ztratil čest ani dům?