Bojím se, že tě ztratím
Tady bydlím, usmál jsem se a pozval Sylvu dál do bytu.
Jen pojď, já si akorát odložím.
Sylva váhavě přešlápla přes práh, nervózně se rozhlížela a ani si hned nezula boty.
Něco ji znepokojovalo…
Když jsem se vrátil do předsíně, zahlédl jsem v jejích očích upřímný děs, rozklepaly se jí ruce a beze slova vzala nohy na ramena.
Sylvo, kam jdeš?!
Jen jsem zůstal stát s pootevřenou pusou, koukal na otevřené dveře, pak na Fany, která stála vedle mě…
Fakt mě nenapadlo, že tenhle prima večer skončí takhle blbě.
Takže prostě zdrhla a ani nic neřekla? nevěřil mi Viktor, když jsem mu to všechno vykládal na pivu v hospodě.
Nic.
Jen se sebrala a byla pryč.
Jako kdyby viděla strašidlo.
Zamžoural jsem do půllitru plzeňského a postavil ho zpátky na stůl.
Vůbec nevím, co si mám myslet…
Co ji tak vyděsilo?
Hele, může to být cokoliv.
Zkusil jsi jí prostě napsat nebo zavolat a zeptat se?
To bych udělal, kdyby zvedala telefon.
Od včerejška se s ní nedá spojit.
A zkusil jsi jít k ní domů?
Ne.
Doprovodil jsem ji jen před vchod, ale kterou má garsonku, to nevím.
No to je teda divný.
Ani nemluv.
Přitom všechno začalo tak nádherně a skončilo jak nejhloupější fraška.
Neblbni.
Třeba se to ještě vysvětlí.
Netrap se předčasně.
Nepochybuju, že si to rozmyslela.
Nic jiného mi nenapadá…
V pondělí ji uvidíš v práci.
Uvidíš, že to vyřešíte.
Pak se rozhodneš co dál.
První setkání se Sylvou proběhlo v narvané tramvaji v Praze.
Nikdo jí nechtěl uvolnit sedadlo, tak jsem vstal já.
Celou cestu jsem postával u ní a přitom se potutelně usmíval.
Hrozně se mi líbila.
Rád bych ji oslovil, jenže za prvé jsem spěchal do firmy, a za druhé nemám rád tohle seznamování na veřejnosti.
A vůbec, co jí říct?
Ahoj, jsem Leoš.
Tady máš moje číslo, večer mi zavolej…? Znělo mi to vážně směšně.
Takže když jsem vystoupil, dál už jsem ji nesledoval a šel rovnou do kanclu.
Ale měl jsem neodbytný pocit, že jde za mnou.
Neotáčel jsem se byla to jen má touha, aby sen byl skutečný…
Celou hodinu jsem ve firmě na ni myslel.
Kamkoliv jsem klikl v počítači, všude jsem před očima viděl její hnědé oči a tu jemnou tvář.
Takže když šéf – Ivan Stehlík – vešel do kanceláře a přivedl ji se slovy: Seznamte se, vaše nová kolegyně!, myslel jsem, že mi hráblo.
Ukázalo se, že Sylva je celkem reálná a bude sedět s námi u jednoho stolu.
V ten okamžik jsem ucítil něco jako osud.
Sylva, usmála se a podala mi ruku.
Leoš.
Moc mě těší.
Víc jsem ze sebe nedostal.
Asi proto, že jsem byl trochu v šoku.
Ale v duši se mi rozšířilo zvláštní teplo, které nabíralo na síle.
Když jsem ji během dne potkával na chodbě, měl jsem zvláštní pocit, že kvůli ní bych klidně sáhl na měsíc nebo vyhrabal perlu z Vltavy.
Byl jsem připravený překonat všechno, jen abych si získal její pozornost.
Večer jsem se potkal s Viktorem venku u Stromovky, kam chodíváme s našimi psy.
Už mi bylo jasné, že jsem se zkoušel vytahovat, hlavně když jsem o Sylvě vyprávěl jednou superlativ za druhým.
Takže ses zamiloval, že jo! prokoukl mě Viktor.
To myslíš vážně?
Jo!
Stejně to bylo s Barčou.
Viděl jsem ji a hned jsem věděl, že s ní chci být až do smrti.
A to mám právě já.
Jakmile Sylvu zahlédnu…
připadám si, že chci s ní zestárnout.
Tak neváhej.
Pozvi ji někam.
Do kavárny, do kina…
Myslíš, že půjde?
Když to nezkusíš, tak se to nedozvíš.
A když ji o to nepožádáš, vezme ti ji někdo jiný.
A co když už někoho má?
To bych byl za blbečka.
No když někdo je, tak zůstanete kolegové.
Ale šanci máš využít!
Zkusil jsem to.
Po práci jsem Sylvu oslovil na zastávce.
Trochu jsem koktal, ale přece jen se zeptal:
Nepůjdeme někam dneska?
Do kavárny nebo do kina?
Sylva se usmála a souhlasila.
Dali jsme si kafe, poté dlouhou procházku noční Prahou a pak jsem ji doprovodil domů.
Bylo to ještě hezčí, než jsem si představoval.
Doma jsem ještě hodinu chodil s Fany kolem domů, protože jsem pro ni zmeškal večerní venčení.
Celou noc jsem pak ležel, zíral do stropu a snil…
Snil jsem o tom, jak Sylvě požádám o ruku, společném domě, dětech, víkendech někde v přírodě za Prahou.
Měl jsem zvláštní pocit, že by se to všechno mohlo splnit už brzy.
Utekly tři měsíce.
A byly to dosud nejhezčí tři měsíce mého života.
Tolik jsme toho spolu stihli.
Večeře v restauraci, romantický film v kině, políbení v dešti, když jsme se vůbec nestyděli za kolemjdoucí.
Sylva byla úžasná.
Laskavá, milá, vtipná, půvabná a hlavně skromná a opravdová.
Vděčil jsem osudu, že mi ji přivál do cesty.
Jenže…
Jediný háček byl v tom, že po schůzkách s ní jsem ještě musel vždy vyvenčit Fany.
Bydlel jsem sám a kromě mě to neměl kdo udělat nebylo to úplně pohodlné.
Občas jsem Sylvě navrhoval, ať se venčíme všichni tři, ale vždy reagovala divně: ztichla, odvrátila se a pak odmítla.
Raději jen spolu.
Co když budeme chtít jít do kina nebo kavárny?
Se psem nás tam nepustí.
Přiznávám, máš pravdu, kývl jsem.
Pak jsem jí navrhl, ať se ke mně přestěhuje.
Souhlasila, ale stěhování pořád odkládala.
Víš, Leoši, majitelce jsem slíbila, že zůstanu, dokud najde nového nájemníka.
Nechci ji zklamat.
Hele, dohodím ti dvouměsíční nájem, jestli ti to pomůže s klidem.
Ale přijď se aspoň podívat ke mně domů, ukážu ti byt a seznámíš se s Fany.
Uvidíš, bude se ti líbit.
Chvíli vypadala smutně, ale pak souhlasila.
Měla mě ráda, a tak si řekla, že to aspoň zkusí překoná ten svůj strach.
Znovu jsem otevřel dveře a pronesl svůj úvodní větu: Tady bydlím.
Sylva vstoupila, nejistě se rozhlížela, nezouvala se.
Něco ji nervovalo…
Pak jsem vešel do předsíně a uviděl v jejích očích oprávněný děs, roztřásly se jí ruce, a hned se vřítila pryč.
Sylvo, kam utíkáš?!
Zůstal jsem stát v šoku, s otevřenými dveřmi, u nohy Fany…
Takhle jsem nečekal, že večer skončí.
Zkoušel jsem jí volat, ale mobil nezvedala.
A tak jsem zašel za Viktorem, potřeboval jsem to někomu říct.
Po rozhovoru jsem si řekl, že musím počkat do pondělí.
Sylva přijde do práce, to přece nemůže nedorazit…
Celý pondělní ráno jsem nervózně okukoval přijíždějící tramvaje, ale Sylva mezi lidmi nebyla.
Přemýšlel jsem, jestli jí něco není.
Už jsem se chtěl omluvit šéfovi, abych ji šel hledat, když jsem ji najednou uviděl.
Šla pomalu po chodníku.
Rozpuštěné vlasy, slzy na tvářích, pohled smutný.
Sylvo, počkej!
Zastavila, otočila se, a když mě spatřila, ještě víc se jí zdrcl obličej.
Co se stalo?
Proč jsi utekla?
Proč nezvedáš telefon?
Už nevím, co si mám myslet.
Leošku, promiň…
Stalo se něco?
Za pět minut začínáme.
Večer si všechno povíme, ano?
Ty už se mnou nechceš být?
Nechceš žít se mnou? chytl jsem ji za ruku a nemínil pustit.
Dva dny se trápím.
Prosím, řekni mi to teď.
Proč jsi utekla?
Promiň, Leoši, my spolu nemůžeme žít, špitla a rozplakala se.
Proč?
Co je špatně?
Urazil jsem tě?
Ne.
Tak co tedy?
Utřela si slzy a zadívala se mi do očí:
Já…
bojím se…
Čeho?
Coho se bojíš, miláčku?
Psů.
To snad ne…
Fany?
Vždyť jsem ti říkal, že je hrozně hodná, neublíží ani mouše.
V duchu mi problesklo:
Tak přece je to kvůli psovi.
Nejde o Fany.
Já trpím příšerným strachem ze všech psů.
Když mi bylo šest, jeden pes mě napadl…
To jsi mi nikdy neřekla…
Neřekla, je pro mě těžký o tom mluvit.
Byla jsem na hřišti, máma odběhla do sámošky, a nějaký opilec poštval na mě bulteriéra, aby mě dostal ze své lavičky.
Měla jsem štěstí, že mě někdo zachránil.
Od té doby se strašně bojím psů.
Hele, Sylvo…
Máme práci, Leoši.
Nechme to na večer.
Hele, chápu, že máš trauma.
Ale po ulicích běhá spousta psů a nebojíš se.
Ale bojím.
Jenže když mám pes po ruce, můžu přejít na druhý chodník, schovat se k lidem.
Ale bydlet pod jednou střechou s tak velkým psem jako Fany…
to nezvládnu.
Není to v tobě ani ve Fany je to můj problém.
Ale vždyť je to hloupost…
Věř mi, snažila jsem se.
Dala jsem tobě i sobě šanci chtěla jsem překonat ten strach, proto jsem k tobě šla.
Ale teď už vím…
nemůžu.
Mívám panické stavy, pokusila jsem se to překonat, ale nešlo to.
Omlouvám se.
Tohle mi povídej…, vzdychl jsem pak Viktorovi.
Upřímně, nevím co dělat.
Miluju ji, ona mě taky, ale bydlet spolu nemůžeme.
Takhle to přece nebývá!
Hlavně se nechystáš vzdát Fany, co? ujistil se Viktor.
No to nikdy!
Mám ji rád.
Ale Sylvu taky…
Musíš bojovat.
Bojí se…
ale to se dá překonat.
Jak?
Hele, to není alergie.
Strach se dá zvládnout.
Pomoz jí.
Třeba přes psychologa.
Zkoušela to.
Nepomohlo.
Říká, že se pokusí, ale nic neslibuje.
Ale snaha je základ!
Držte spolu, Sylva je ochotná to řešit.
Kdo jiný jí pomůže, když ne ty?
Ale jak?
Vzít ji třeba na společné vycházky ale zatím jen venku.
Třeba do parku, nebo lépe do lesa, abyste byli sami a měla šanci se s Fany v klidu poznat.
Myslíš, že to k něčemu bude? Zableskla ve mně naděje.
Stopro!
A když uvidí, že Fany je hodná a neublíží jí, postupně ji strach pustí.
Jdi do toho.
Překvapila Sylva, když mě uviděla stát před panelákem u terénního auta.
To je tvoje auto? divila se.
Kamarád mi ho půjčil.
Takže pojedeme všichni tři spolu? už bledla.
Jo, ale neboj, Fany bude v kufru.
Je tam box na psy, tak tě rušit nebude.
Ty pojedeš vepředu se mnou.
No dobře…
Sylva souhlasila.
Byla však rozhodnutá jakmile by něco nešlo, jede se zpátky.
Po hodině jsme zastavili na louce uprostřed brdských lesů.
Pomohl jsem jí vystoupit, vypustil Fany a upozornil ji, ať se moc k Sylvě nepřibližuje.
Je to tu krásné, prohodil jsem, abych ji rozptýlil.
Obuli jsme si holínky, protože po dvou deštivých dnech bylo všude bláto, a vyrazili do lesa.
Hrál jsem si s Fany míčkem, abych zaměstnal psa a zabavil Sylvu.
Jak ti je? ptal jsem se, když Fany zmizela v křoví.
Nevím.
Je to těžké říct… nesundala z Fany oči.
Miláčku, psů se bát nemusíš.
Jako jsou zlí lidé, jsou i zlí psi.
Ale většina je mírumilovná.
Chápu, že tě jeden vyděsil, ale ostatní nejsou stejní.
Snažím se tomu uvěřit.
Hele, po několika vycházkách budeš Fany brát třeba jako kamarádku.
Vtom jsem mrskl míček do lesa, Fany zaštěkala a rozeběhla se.
Haf, haf! ozvalo se.
Sylva se celá napnula strachy a třásly se jí ruce.
To štěká, že se na něco zlobí? zeptala se tiše.
Ne! rozesmál jsem se a objal ji.
To ona má radost, že má svůj míček.
Fany hned přinesla míček a odběhla pár metrů připravená na další kolo.
Nechceš to zkusit? pobídl jsem Sylvu.
Co přesně?
Hodit míček.
Bojím se.
Tak zavři oči a prostě hoď!
Jen jeden pokus…
Sylva chvíli váhala, pak sebrala míček, který jsem jí otřel do rukávu, zavřela oči a hodila, jak nejdál mohla.
Výborně! pochválil jsem ji.
Fany, přines!
Pes vyrazil a brzy zas zazněl její zvučný štěkot.
Vidíš?
Je to zlatíčko!
Chápe pokyny, rozumí mi i na pohled.
Nechceme už domů? zeptala se Sylva.
Jasně, pojďme.
Fany, kde jsi?
Psi ještě byla v lese a štěkala.
Počkám tady, nebo mám jít s tebou? ptala se Sylva nejistě.
Lepší se mnou!
Prodrali jsme se houštím a zahlédli Fany, jak zuřivě štěká na míček, co zůstal na hladině kaluže.
Tak teď je mi jasné, co se děje, pousmál jsem se.
Co?
Fany se bojí vody, nedokáže si tam pro míček dojít.
Budu se muset obětovat.
Díky za holínky.
Opravdu se bojí vody?
Myslela jsem, že psi se nebojí ničeho!
Každý má své strachy.
Fany jsem před šesti lety zachránil z řeky, proto se vody bojí.
Déšť jí nevadí, ale louže obchází obloukem.
Počkej tady, já tam skočím.
Není to nebezpečné?
Nepropadneš se do bažiny?
Všude je mech a smrdí to!
To je jen voda z deště, bažina je až na druhé straně.
Řekl jsem Fany, ať zůstane, a vydal se pro míček.
Jenže jsem se propadl po kolena do bláta.
Fany znepokojeně štěkala.
Jsi v pořádku? zavolala Sylva.
Jo, jen to je hlubší, než to vypadá.
Sehnul jsem se pro míček voda už byla nad kolena a rychle vycouval.
Bahno bylo čím dál hlubší, už jsem sotva vytáhl nohy.
Pár metrů před břehem jsem zjistil, že se nehnu z místa.
Leošku, co je?
Vyjdi už! volala Sylva.
Nemůžu!
Snažil jsem se hýbat, ale nic.
Voda mi už sahala k pasu.
Jak to myslíš, že nemůžeš?
Tys měla pravdu…
tohle je fakt bahno…
Fany štěkala už zoufale a Sylva v panice zírala.
Najdi dlouhý klacek a podej mi ho! houkl jsem na Sylvu.
Začala panikařit, vytáhla mobil ale v lese nebyl signál.
Sakra!
Děs jí ochromil.
Když Fany štěkla a pohledem prosila o pomoc, Sylva chtěla utéct…
V duchu se jí vybavila ta hrůzostrašná dětská vzpomínka.
Ale nenechá mě přeci v bryndě, nemůže mě tam nechat utopit!
Sylvo, prosím!
Dívka se rozhlédla a objevila pořádný klacek.
Podala mi ho, já se chytil a ona mě začala tahat.
Zpočátku to moc nešlo, tak se zapojila i Fany.
Tiskly se k sobě a v tu chvíli Sylva vůbec nemyslela na strach, jen na to, že mě zachrání…
Společně mě vytáhly ven.
Byli jsme k smrti unavení, ale zachránění.
Holky moje, kdybych vás neměl, už bych tu nebyl, smál jsem se a objal prosáklou Sylvu i Fany.
Opravdu jste mě vytáhly z bryndy.
Bála jsem se jako nikdy…
Neříkej, že máš novou fóbii, rýpnul jsem si.
Jo, mám.
Teď se bojím hlavně, že tě ztratím.
To je silnější než strach ze psů.
Znovu objala Fany.
Děkuju ti, Fany!
Díky že jsi tu byla taky!
Večer jsme se s horkým čajem nacpali na velký gauč, v televizi dávali nějaký film se psy.
Sylva nechtěla vidět nic jiného.
A já s Fany jsme byli rádi, že jí můžeme dělat společnost.
To nejdůležitější ale bylo, že jsme si uvědomili strach o ztrátu toho druhého je teď náš společný…