Jsem vdaná už spoustu let, svého muže jsem poznala během studií na Karlově univerzitě. Nikdy jsem neměla nikoho jiného, vybrala jsem si jeho a zůstala s ním. Jsem asi takový ten vyhynulý druh ženy, která věří v věrnost jednomu muži a na jiné se ani nedívá.
Vzali jsme se ve třetím ročníku. Byli jsme nezkušení, plní ideálů. Jestli byla naše láska silná, to úplně nevím, ale nejspíš ano, když jsme spolu pod jednou střechou strávili tolik let. Všichni spolužáci nám dávali za vzor, i když jsme nebyli jediným párem na ročníku. Proč zrovna my? Asi proto, že jsme drželi při sobě, ať už přišly jakékoli potíže nebo starosti.
Ve čtvrtém ročníku se nám narodil syn. Studium jsme nevzdali; mnoho vyučujících bylo vstřícných, a my jsme taky nesuplovali drzost. Díky vytrvalosti a vzájemné podpoře jsme vysokou školu dokončili, dostali diplomy a slavili jsme ten den s radostí. Manžel mi vždy pomáhal, domácí práce jsme zvládali společně.
Jiného manžela jsem si ani nedokázala představit. Pro mě byl ideál, spřízněná duše. Doplnili jsme se navzájem a hádky u nás byly vzácné. V takové pohodové rodině by měly růst šťastné děti, a tak jsme se po dvou letech rozhodli pro dceru.
A proč ne? Měla jsem pečujícího muže, zdravého a samostatného syna… Dcera nám k úplnosti prostě chyběla.
Mohlo by se zdát, že jsem nejšťastnější žena pod sluncem. Manžel mě miloval a pomáhal mi. I po nočních směnách si našel čas být s dětmi, takže jsem občas měla chvíli pro sebe. Vše vypadalo skvěle, ale najednou jsem si začala všímat, že můj muž je ke mně chladný.
Začal se zdržovat v práci, a doma byl podrážděný a protivný. Když jsem se jednou zeptala, jak se má, odpověděl, že moje starost je vařit guláš, utírat dětem nosy a v noci se starat o manžela.
Při takovém přístupu jsem úplně ztratila chuť chodit si lehnout do ložnice i stát u plotny. Doufala jsem, že se nad svým chováním zamyslí a změní se, ale bylo to čím dál horší. Časem propadl alkoholu a z domova mizel i v noci. Namísto milujícího otce se domů vracel vzteklý člověk.
Jednoho dne přišel domů a začal křičet:
Už mám dost dětského řevu i tvých vytahaných tepláků. Nikdy jsem na tebe nebyl pyšný, nikdy ses pro mě nenamalovala, nezkoušela jsi vypadat hezky. Nikam s tebou nechci chodit, protože nejsi upravená. Zajímá tě jenom, kolik přinesu peněz, ale co chci já, to nikoho nezajímá!
Zavolala jsem tchyni, ale ta držela synovu stranu a prosila mě, ať nepodávám žádost o rozvod. Sbíraly jsme s dětmi věci a odstěhovaly se do pronajatého bytu. Kamarádka mi pomohla sehnat místo ve školce pro dceru a já si našla ještě druhou práci. Je to těžké, ale zvládáme to. Hlavně už na nás nikdo nehází věcmi ani nevyhrožuje.
Až u soudu vyšlo najevo, že manžel má duševní nemoc. Jeho rodiče mi to zataili. Podporovali náš sňatek, protože jsem pro jejich psychicky labilního syna byla ta správná, tichá a přizpůsobivá. Léčili ho dokonce v Německu, ale léčba bez výsledku. Poté užíval léky, aby vedl aspoň trochu normální život. Samozřejmě je mi ho lidsky líto, ale nechci žít v jedné domácnosti s člověkem, který není psychicky v pořádku. Hlavní je, že děti jsou zdravé a nemoc se na ně nepřenesla.
Pochopila jsem, že i když je někdy těžké odejít, je důležité najít odvahu chránit sebe i děti. Vztahy mají smysl jen tehdy, když v nich je respekt, důvěra a klid. Možná nejsou klasické pohádky o šťastné rodině pro všechny, ale každý může hledat svůj klid a důstojnost, bez ohledu na to, jak těžké je učinit první krok.