Podělím se s vámi o něco, co nemohu říct většině svých přátel a známých. Spěchají, aby se naštvali, předstírají, že se jich to týká, a nechtějí si přiznat, že jsou prostě líní.
Jsou líní přemýšlet, hledat, vytrvat, riskovat, připravit se o něco kvůli něčemu jinému, co je důležitější.
Jen na jednu věc líní nejsou – reptat!
Jsou dvě příležitosti, kdy vám můžu napsat.
Jednu mi dala uklízečka ve vchodu, kde bydlím.
Je to mladá žena, ještě jí není čtyřicet, a je v plné parádě. Ne proto, že by neměla peníze na to, aby se čistě a slušně oblékla, obarvila a ostříhala. Ne, je prostě mrtvá.
A její práce je ošuntělá – když prší nebo sněží, schodiště se boří do bláta, dokud ji v botách neodneseme domů.
Tahle ženská pořád vytahuje kýble a hadry a nikdy nepoznáš, kde už umyla a kde ještě musí uklidit. Navíc je pořád něčím nemocná – chřipka, průvan a slunce ji zničily.
Ale když se dozví, že budeme mít schůzku, je vždycky první. A pokaždé je první, kdo začne fňukat, jak málo jí platíme a jak má málo peněz.
Naposledy jsem se neudržela a zeptala se jí, co ještě udělala, že chce víc peněz od lidí, kteří buď celý den pracují, nebo jsou jen obyčejní nesvéprávní důchodci.
Věděla své – pracuje hodně, platíme jí málo.
Na konci schůzky už ji nikdo nedokázal umlčet.
Dalším důvodem, proč vám píšu, je tchyně mé kamarádky.
Tato žena má zlaté ruce, a přestože ji teď honí osmdesátka, ani její dcera, ani snacha jí nemohou šlápnout na malíček.
Plete všechno možné, od rukavic a ponožek až po deky. Sama si šije oblečení. Ze starých látek a přízí vyrábí zajímavé panely.
Všechny své přátele vítá na svátky přáníčky, která sama vyrobila. A přání jsou osobní a od srdce.
Jinak si jako většina lidí v jejím věku vaří bylinky z čehokoli a doplňuje je prášky na cokoli.
Jen jednu věc tato tchyně neumí – stěžovat si. A neustále opakuje, že jestli přestane pracovat, je čas odejít z tohoto světa.
Obdivuji lidi, jako je ona. A bručouni a bručounky mě rozčilují.
