To není vaše dcera, jste úplně slepý?

Dobré zprávy

S budoucím manželem jsme spolu chodili necelý rok. Když jsem poprvé potkala jeho maminku, vůbec mě nenapadlo, jak podezíravě a negativně se k nám, mně a naší dceři, která se narodila včas po svatbě, bude stavět. Problém byl v tom, že se nám narodila klasická blondýna s očima jak chrpy a můj muž vypadá spíš jako z romského muzikálu, stejný typ jako jeho mladší bratr.

Ležím ještě na šestinedělí, zavolá mi tchyně, pogratuluje a že už se těší, až konečně uvidí vnučku. A tak k tomu setkání opravdu došlo. Tchynina tvář okamžitě zkameněla a už u vchodu do porodnice se mě zeptala: Prosím tě, nebylo tam nějaké vyměnění miminek?

Kdo nás potkal, jen nevěřícně koukal, a tchyně na mě vrhá pohledy jak sokol na myš, čeká odpověď. Já v šoku blekotám, že nemohli, vždyť jsem byla s mimčem pořád.

Tchyně má druhou poznámku už napsanou na čele, ale neřekla ji nahlas. Ale co domů čert nechtěl když si s manželem hrajeme s malou, prohodí mezi dveřmi: Tohle snad není tvoje dcera, nevidíš to?

Manžel ztuhl jak zmrzlina na Výstavišti a tchyně dál jede svoje: Podívej se na ni, nemá po tobě vůbec nic! Ani po matce ne. Dělej, přemýšlej, jak je to možný! No, ten pravý tatínek byl asi někdo jinej, co?

Naštěstí se manžel postavil za mě a tchyni prostě vyprovodil z bytu. Byla jsem už na pokraji nervového zhroucení, po těžkém těhotenství jsem si tolik přála rodinnou pohodu se zdravou, křičící dcerou (doktor vtipkoval: Takovou zpěvačku jste porodila, plíce jak chlap!”), ale místo oslav byl skandálek hned první den domů.

Když tchyně odešla, manžel mě utěšoval, snažil se zachránit večer, dokonce jsme si sedli ke stolu, ale stejně byla nálada jak na pohřbu zvířete. Tchyně začala s dlouhodobou obléhací taktikou telefonáty synovi byly pravidlem, návštěvy pokaždé pikantně okomentovala, mně i naší radosti. Na vnučku nesáhla ani vařečkou, pořád ji chtěla mít aspoň chvíli o samotě se synem a masírovala mu mozek, aby si udělal test otcovství a hlavně se pořád podíval na oční kontakt. Tchyně neznala mezí, já všechno slyšela za dveřmi. Manžel zůstával klidný, vždy jí vysvětloval, že nám věří a malá je jeho, ale tchyně s lišáckým smíchem: No jasně, tak si to ověřme!

Při jednom jejím solidním vzdělávacím pořadu jsem to už nevydržela. Nakráčím do kuchyně a povídám: Hele, už toho bylo dost! Pojďme to fakt ověřit, objednáme krásný rámeček a tvoje maminka si ten výsledek pověsí nad postel a bude se kochat, že tatínek je opravdu ty!

Tchyně zle blýskla zrakem, na jazyku trn, co říct, nenašla. Jako bych ji podpořila, ale bylo v tom tolik sarkasmu, že i zrakem negramotný pochopil skutečnost.

A tak jsme test fakt nechali udělat. Muž ho ani nechtěl číst, bylo mu jasné, co tam je, zato tchyně, po přečtení výsledku, mi papír vrátila jak přání k Vánocům. Nemohla jsem si odpustit: A jaký rámeček chcete? Světlý nebo tmavý?

Tchyně vyrazila dech: Vy si ze mě děláte srandu! Určitě to dělal nějaký tvůj známej, nebo jsi to zaplatila, co? Vždyť třeba mladší brácha, to je celá rodina tmavý, oči, všechno, vidíš to přece!

Prostě, test, na který byla tak zvědavá, nic nezměnil. Spor pokračoval další roky bez slitování. Uplynulo pět let mezi rodinnými třenicemi, kdy jsem znovu otěhotněla, tentokrát o tři měsíce později než švagrová, a oni si pořizovali druhé dítě také. S švagrovou jsme vycházely skvěle, jen na tchyninu posedlost tatínkovstvím moji dcery občas nevěřícně zvedala obočí.

Druhou se švagrové narodila taky dcerka. Když jsme je vítali z porodnice, nakouknu pod dečku a málem jsem spadla smíchy tam totiž ležela naprostá kopie naší dcery! Všichni koukali, já mezi smíchem prohodím: No tak přiznejte, že jste si půjčili mého milence na oplodnění, ne?

Všechny to pobavilo, jen u tchyně bylo poznat, jak jí rudne obličej. Nebylo už co dodat. Nastal zlom. Tchyně zmlkla, nejdřív žádné poznámky, a když jsem ji jednou načapala, jak si s vnučkou hrají na panenky, věděla jsem, že led roztál.

Teď je z mé dcery nejoblíbenější vnučka, naše holčička, moje borůvka a podobně. Tchyně ji ráda rozmazluje dárky a pokouší se dohnat roky, kdy nás s ní považovala za vetřelce. Nezlobím se na ni, ale jak se říká malá pachuť přece jen zůstává. Snad čas to dožene.

Rate article
Add a comment