Nikomu se neukazuji, nikoho nepozvu, nesdílím svou úrodu ani nářadí – ve vesnici mě považují za bláz…

Dobré zprávy

Není nikdo, koho bych navštěvoval, nikoho nepozývám, nesdílím úrodu ani nářadí v mé vesnici mě považují za bláznivého.

Tak jsem se totiž rozhodl jít do předčasného důchodu. Unavil mě městský ruch, chtěl jsem se ponořit do ticha, být jen se zemí, pěstovat zeleninu, ovoce a lesní bobule a pít bylinkový čaj se skutečným medem. Proto jsem si před odchodem do důchodu koupil chalupu na venkově.

Na jaře jsem zasyílal květiny, rozmisťoval sochy skřítků, veverek a drobných luceren. Celou dobu jsem sbíral zvědavé pohledy sousedů. Jednoho dne už sousedka Vendula Svobodová nemohla vydržet, a když jsem sázel sazenice, vtrhla do mé zahrady.

Stěžovala si, že zapomněla zasadit petúnie, a naznačila, že bych ji měl sdílet. Proč bych ale měl sazenice rozdávat ženě, kterou neznám? Petúnie jsou náladové, těžko se o ně pečuje, a já jsem měl jen deset kusů. Předstíral jsem, že její náznak nechápu.

Týden a půl nato jsem zahlédl sousedku, jak přechází přes plot a povídá s ženou, která se občas dívala směrem k mému dvoře. Měl jsem pocit, že se o mně baví.

Jednoho letního dne jsem kráčel zahradou a najednou mě probudil hlas ženy. Stála u mého plotu a volala po mně. Řekla, že procházela kolem mého domu a viděla zralé ovoce na stromě. Sama ještě žádné zralé ovoce neměla. Mé oči se rozšířily údivem. Jak je možné, že si bez pozvání může někdo vstoupit do cizího doupěte a požádat o ovoce? A co když si ho vůbec nesnězím, ale odkládám pro svou dceru?

Stál jsem v obchodě a kupoval bonbóny. Za mnou ve frontě začala žena z vedlejší ulice ptát, komu jsou bonbóny určeny, jestli je nepozvu na čaj k sobě. Jak je to možné? Co ji zajímá, proč si kupuji sladkosti? A proč bych měl zvát cizí ženu, která není ani přítelkyní, ani příbuznou, ani kolegyní?

Týden předtím mě sousedka, která nosila malou lopatku, zahlédla, jak hrabu na zahradě, a zeptala se, co, kde a kdy jsem koupil. Měla jsem pocit, že musím odpovědět nezdvořile.

Ve městě, třeba v Praze, takových situací není. Nikdo vás neobklopuje vtíravými a hloupými otázkami, nevyzývá vás k návštěvě, nesdílí vaši úrodu ani nářadí. Jeden z mých sousedů mi však v důvěře svěřil, že vesničané mě považují za podivína. Ať to tak je.

Jejich názory mě nezajímají; koupil jsem si zde dům, abych mohl užívat soukromí, ne abych se kamarádil s vesnickými ženami, ne abych se zapletl do drbů. Když si myslí, co chtějí, ať mě raději nechají být a drží se dál od mé zahrady i mé duše.

Rate article
Add a comment