Nikdy bych nevěřil, že jednoho dne budeme s rodiči a bratrem rozdělovat majetek a že se z toho vyklube scéna, při které každý křičí a snaží se prosadit svou pravdu. Už nejsem žádný mladík je mi dvacet, toužím po nezávislosti a chci si začít budovat vlastní život, zatímco mému bráchovi, Honzovi, je teprve čtrnáct. Na co by vůbec potřeboval vlastní byt? Vždyť ještě sedí ve školních lavicích a hlavu má plnou bláhových nápadů.
Rodiče ho berou stále jako dítě ostatně stejně jako já. Já už jsem na vysoké a chodím do práce, ale bydlím v bytě po dědovi, který mi nabídli naši, když jsem jim řekl, že chci bydlet sám a jsem připravený na pronájem.
Byl to od nich velkorysý krok jakýsi dárek, díky kterému jsem si začal byt po troškách opravovat s představou, že jednou bude jenom můj. Hádky a dělení ale začaly poté, co jsem se s tátou pohádal. Důvod si upřímně už ani nevybavuju, ale asi jsem ho ranil tím, že jsem prohlásil, že se o sebe zvládnu postarat sám.
Pak svolali rodinnou poradu a bylo mi oznámeno, že když jsem prý tak moc samostatný, tak byt musím opustit, protože ho chtějí pronajmout, a vůbec, že ten byt není jen můj – že se s ním počítá i u Honzy do budoucna.
Nechápu, kde je ten kámen úrazu. Mohl bych přece zůstat tady a brácha by jednou zdědil byt, ve kterém dnes bydlí rodiče. Rodiče by nás nejradši oba donutili prodat oba byty, abychom získali nějaké slušné peníze v korunách, a koupili si pak každý svoje vlastní bydlení.
V tomhle s nimi ale zásadně nesouhlasím. Proč se zbytečně trápit, platit realitce, daně a poplatky za převody, když už máme dva slušné byty, ve kterých se dá normálně žít?
Nejvíc mě ale mrzí, že rodiče mě chtějí dostat z domu proto, že jsem až moc soběstačný.
Možná si to ještě rozmyslí, až opadnou emoce, a všechno si vyříkáme. Zatím ale necítím potřebu být tím, kdo udělá první krok k usmíření. Přijde mi to celé absurdní a brácha jim jen přikyvuje, protože je ještě mladý a snadno manipulovatelný. Připadá mi, že nás rodiče nechtěně staví proti sobě a jednou nás to může rozdělit ještě víc místo toho, abychom drželi při sobě.
Z téhle zkušenosti si odnáším jedno ponaučení: V rodině jsou někdy největší boje kvůli majetku a je třeba dávat pozor, abychom kvůli tomu neztratili to nejcennější vzájemné vztahy.