V rohu malé místnosti na kraji domova pro opuštěné děti seděl Pavlík a tiše plakal. Nedokázal pochopit, co provedl špatného. Proč ho maminka s tatínkem opustili a nechali ho tady, mezi cizími. Vždyť je měl tak moc rád, vždy je poslouchal a snažil se nedělat žádné potíže.
Jeho vlastní máma odešla už v porodnici. Malého Pavlíka si pak osvojili manželé Daniela a Zbyněk Novákovi z Brna. Sami děti mít nemohli, a tak si chtěli dopřát alespoň kousek rodičovské radosti. Jenže Zbyňkovi se nedařilo mít k chlapci vřelý vztah. Vnímal ho vždycky jako cizího, nikdy ho nedokázal přijmout za vlastního. Daniela za to Pavlíkovi dávala lásku, tiskla ho k sobě, starala se o něj a hýčkala ho přesto však zůstával vymezený pocit, že není pravou mámou.
Ubíhaly roky. Pavlík rostl v domnění, že rodiče má, a hluboce je miloval. Jenže pak jednoho dne Daniela zjistila, že čeká dítě. Nemohla tomu uvěřit, byla šťastná, až se jí třásly ruce, když to Zbyňkovi oznamovala. Ten byl také nadšený, připadalo mu, že konečně mají to, co jim dlouho chybělo.
Od té chvíle jakoby Pavlík zmizel v jejich očích. Začal je spíše obtěžovat, každý jeho zvuk je rozčiloval. Zbyněk na něj začal být hrubý, občas mu jednu uštědřil. Pavlíka už nepotřebovali chystali se na vlastní dítě. Nakonec se rozhodli, že ho vrátí zpět do domova. Sepsali odepření rodičovských práv a soud jim vyšel vstříc.
Po rozsudku Daniela přistoupila k Pavlíkovi, polkla slzy a s chladnou tváří mu sdělila, že bude zase žít v dětském domově. Pavlík se ji marně snažil obejmout, volal maminko, ale ona se mu vytrhla a beze slova odešla. Bylo mu sotva pět let, a už ho zradili dvakrát nejprve vlastní máma, pak ti, o nichž si myslel, že jsou jeho rodina.
V soudní síni zůstala ještě soudkyně. Stála, sledovala scénu, sevřel se jí žaludek z bolesti, kterou na dítě vztahovali dospělí. Jmenovala se Kateřina Topolová a rozhodla se, že chlapce adoptuje. Rychle vyřídila potřebné papíry a odvedla Pavlíka z dětského domova.
Brzy mu začala důvěrně říkat Pavlíčku a on ke Kateřině přirostl tak, že brzy zapomněl na všechno předchozí trápení. Roky plynuly, Pavlík byl výborný student. Odmaturoval s vyznamenáním, dostal se na Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Po promoci mu nabídli místo v prestižní brněnské klinice.
Jednoho pochmurného dne k němu do ordinace přišel muž, jehož poznal okamžitě. Byl to Zbyněk, jeho první adoptivní otec. Sdělil Pavlovi, že jeho žena při porodu zemřela a miminko bylo mrtvé. Od té doby propadl alkoholu. Pomohla mu až nová přítelkyně Lucie, díky níž nastoupil léčení.
Tak se Pavlík po letech setkal tváří v tvář s člověkem, který mu tolik ublížil. Přesto, že mu v žilách proudilo rozhořčení, vzpomněl si na lékařský slib a pomohl Zbyňkovi. Osud Daniela i Zbyňka krutě ztrestal vždyť v Česku platí: na sirotka nebraň srdce.
Pavlík jednal neuvěřitelně moudře: po pomstě netoužil. Život už oba rodiče dostatečně potrestal.