Auto klouzala po silnici uprostřed hustého lesa, ale paní Miluše se dívala z okna a přemýšlela nad tím, jestli by tam někde za stromem nemohla utéct a začít nový život jako veverka. Za volantem seděl její syn, Petra byl vedle něj, perfektně napasovaná do role snachy podle všech nepísaných předpisů. Myslela si: Jak je možné, že právě ten její kluk, co jí kdysi sliboval, že nikdy nebude zlý, ji teď vede rovnou do domova důchodců? Možná ho málo hladila po hlavě, možná ho moc nutila do bramborových plenek ale vždycky se snažila, snad až moc. Ale Antonín měl vždycky vlastní názor a ty byly často tak trochu mimo.
Jednoho dne, včas ráno, přišel Antonín s velkou igelitkou plnou nedefinovatelných předmětů. Miluše seděla v kuchyni, usrkávala svůj čaj a mačkala do něj další kousky rohlíku, protože zuby už nepatřily mezi její nejlepší přátele. Antonín vstoupil, odložil tašku na podlahu a sebevědomě pronesl:
Tak, mami, připrav se. Jedeme. V domově ti bude líp. Je jasný, ne?
Jaký domov, Antoníne? O čem to mluvíš?
Domov důchodců, mami. Zaplatil jsem už na půl roku dopředu celkem šedesát tisíc korun, a příští týden tam pošlu dalších dvacet. Máš tam vlastní pokoj nikdo ti nebude chrápat do ucha. Doktoři jsou tam úplně skvělí budou tě masírovat a měřit tlak, vždycky včas. Jídlo ti budou nosit pětkrát denně. Prostě, mami, budeš tam jak v ráji.
Ale, Antoníne, já tam nechci. Chci být s tebou, s rodinou, a umřít ve svém bytě. To není ono.
Hele, nevymejšlej. Petra jsme to probírali, dlouho jsme nad tím přemýšleli, a už je to vyřešený a zaplacený. Tak se obleč, a pojď snídat.
Miluši bolelo srdce, slza jí sklouzla po vrásčité tváři. Vzpomněla si, jak byl Antonín ještě malý a když si rozbil koleno, přišel za ní, objal ji a plakal: Maminko, nikdy tě neopustím. Modré oči hleděly do zelených a ona vážně věřila, že právě on bude její opora. A on byl než vyrostl a stal se z něj Antonín, který bez jediné slzy posílal mámu do domova seniorů.
Cestou v autě jí přišla na mysl první vzpomínka na jeho otce. Jak se s ním zamilovali na první pohled, na prvním bále, v první hospodě. Jak plánovali společný domek, dítě, lenošení na chalupě s králíky. A potom přišel on, její první láska, a zemřel, když byla v šestém měsíci.
Mužíčku, kdo mě opustil? Ty nebo tenhle kluk? myšlenky a smutné volání na dávnou lásku jí bušily v hlavě, hrdlo se jí svíralo a slzy jí kapaly na kabát. Docela ironie, že na konci života člověk místo pohádek slyší místo pohádky o domovu, a místo štěstí krupici v plastové misce.