Byla jsem nejstarší sestra v početné rodině. Starala jsem se o všechny, krmila je, vodila do školky i do školy. Rodiče se mě nikdy nezeptali, jestli to chci nebo ne prostě to tak bylo.
Kamarády jsem téměř neměla, protože jsem na ně neměla čas. Moji vrstevníci se mi posmívali, že umím jen utírat malým dětem zadky. Bylo mi to strašně líto a často jsem kvůli tomu brečela. Táta to viděl, vzal pásek a seřezal mě. Tvrdil, že ze mě vymlátí všechny hlouposti.
Opravdové dětství jsem nezažila. Když jsem dodělala devátou třídu, šla jsem podle rozhodnutí rodičů na střední školu v našem městě, aniž by mi dali vybrat. Rozhodli, že musím studovat na kuchařku, abych všechno doma zvládla a rodina měla co jíst.
Za tři roky jsem nastoupila do kavárny. Táta mě nutil, abych nosila domů jídlo. Já to odmítla a máma mi řekla, že jsem sobecká, kvůli mě prý měli všichni hlad. První výplatu mi rodiče sebrali. Když jsem dostala druhou, utekla jsem z domu a nasedla do prvního vlaku z nádraží. Bylo mi jedno, kam jedu, hlavní bylo vypadnout z toho pekla. Věděla jsem, že kdybych zůstala, zničila bych si celý život.
Bylo to těžké, ale být otrokem svojí rodiny bylo horší. Rozhodla jsem se jít za svým snem, ať by to stálo cokoliv. Umývala jsem podlahy, zametala, dělala jsem myčku, a teprve potom mě pustili do kuchyně.
Šetřila jsem i tehdy, když mi výplata narostla na několikanásobek. Každou korunu jsem odkládala do prasátka. Toužila jsem po vlastním bytě, kde budu mít klid a konečně budu sama sebou. Po celý ten čas jsem bydlela u staré babičky. Brala si ode mě symbolický nájem a já jí na oplátku pomáhala v domácnosti. Byla mi trochu náhradou za rodinu. Vždycky mě čekala po práci s bylinkovým čajem a domácími koláči. V těchto chvílích jsem byla skutečně šťastná.
Brzy jsem poznala svého budoucího manžela. Svatbu jsme nedělali jen jsme se podepsali na úřadě. Potom jsem se nastěhovala k jeho rodičům. Za pár měsíců jsem porodila dceru a potom syna.
Začaly se mi zdát sny o rodičích a rodině. Probrala jsem to s mužem a rozhodli jsme se, že je pojedeme navštívit. Nakoupila jsem tašky plné dárků a doufala, že tentokrát bude návštěva příjemná. Když mě spatřili, začali na mě křičet a nadávat. Moji bratři propadli alkoholu, sestra šla také špatnou cestou.
Máma s tátou si ani nevšimli, že jsem nepřijela sama. Vnoučata ignorovali, dveře mi zabouchli před nosem. Možná si někdo myslí, že jsem zahořklá, ale otočila jsem se a odešla pryč. Vzala jsem si s sebou jen dárečky a vědomí, že opravdová rodina není vždy ta, do které se člověk narodí. Doopravdy jsme šťastní jen tam, kde se cítíme přijímaní a milovaní.
Někdy je důležité nechat minulost za sebou, abychom mohli budovat lepší budoucnost pro sebe i své děti.