Markéto, jsi to ty? zamračila jsem se, když nám stará spolužačka otevřela vrátka.
Neviděly jsme se skoro rok, a najednou mi zavolala a pozvala mě na návštěvu. Markéta nikdy nebyla hubená, vždycky měla pár kilo navíc a vůbec si tím nedělala starosti užala se, vzala si za kamaráda, měla syna a nikdy nepoznala chudobu. Teď před mnou stála vyhladlá, vyčerpaná mladá žena s tmavými kruhy pod očima.
Kolik kilogramů už zhubla? zeptala jsem se.
Už dvacet, pojď dovnitř, ukázala na kuchyň, a váha stále klesá. Myslíš, že jsem z toho ráda? Právě proto jsem tě zavolala.
Když nevíš, co se děje, měla bys spíš zavolat Věru, naše lékařku, ne mě.
už jsem se vyšetřovala, nalévala čaj do šálků a smutně se na mě dívala, všechny testy jsou v pořádku, nic nenašli. Pamatuješ, jak jsi jednou vyprávěla o své spolužačce Niny, co se jí stalo? Taky u ní nic nenalezli?
Jo, vzpomínám, řekla jsem, ale nikdy jsi tomu nevěřila.
Dřív jsem nevěřila, teď něco se stalo už nevím, co je pravda a co ne.
Tak povídej, netrvalo mi dlouho, než jsem chtěla slyšet, co se Markétě skutečně přihodilo.
To začalo před půl rokem, spustila spolužačka, já jsem v kuchyni krájela okurky na salát, a najednou se zdálo, že čas se zastavil. Krájela jsem a okurka se nedočkala konce. Vždycky jsem nevěřila na nic nadpřirozený.
To je dobrý začátek, řekla jsem, jsem vždycky milovala podivuhodné příběhy. Posadila se pohodlně a čekala na další.
Sotva jsem to zpracovala, uslyšela jsem zvonek. Mrkla jsem do výpony, nikdo. Možná si kluci dělají legraci. Otevřela jsem dveře a ležel tam balíček. Šťouchla jsem ho nohou, ale něco ve mně říkalo, ať se podívám dovnitř. Otevřela jsem a našla starou ikonu.
Markéta zachytila mou otázku a řekla:
Starodávná, opravdu stará, to ti řekl můj strýc Pavel, který vlastní antikvariát v Praze, a dokonce mi za ni nabídl pěknou částku.
A ty? podivovala jsem se, protože Markéta nikdy nechodila do kostela ani nemodlila se.
Vzpomněla jsem si na babiččinu pověst o zázračné ikoně u svatého pramene. Říká se, že se tam ikona zjevila třikrát, vždy když ji přinesou do kostela, vrátí se zpět k prameni. Rozhodla jsem se, že pokud si mě vybrala, nechám ji u sebe.
To je neuvěřitelné, zafňukala jsem. V naší době se ikona sama svého majitele nevybere.
Týdny po tom se začaly dít podivnosti, sklesle přikývla Markéta, nejprve náš kočka Míša zmizel. Byl ještě mladý, zdravý, všechna očkování má, a jednou ho sledovali, jak běhá po bytě před umělou myškou. Ráno jsem ho volala, ale nechtěl vyjít. Pohřbili jsme ho na zvířecím hřbitově.
Bez dechu jsem to ještě zpracovávala, když mi volala moje matka z pohotovosti upadla na rovném místě a zlomila si nohu. Zavolala jsem manželovi, aby ji přivezl domů, a ten mi řekl, že dneska přišel o práci a má jen špatně placenou nabídku.
Markéto, nezdá se ti, že se s tou ikonou v domě kouří, znepokojila jsem ho, všechno tohle se stalo najednou.
Všichni mi to říkali, ale nevěřila jsem. Když mi nabízeli, ať se ikony zbavím, hned jsem se rozzlobila, myslela jsem, že mi všichni závidí, že jsem našla tak cenný kousek.
Náhodou? pochytila jsem, někdo ti pod dveře balíček pustil. To je podložka!
A co s ikonou podložka udělat? váhala Markéta, na ní je přece vyobrazená nebeská Královna.
To musíme zjistit, zamyslela jsem se, a teď povídej, co dál?
Potom se můj syn Vláďa zhoršil, měsíc ležel v nemocnici. A já jsem začala hubnout. Myslela jsem, že je to stres, že všechno na mě padá. Musela jsem pořád běhat do obchodu, připravovat jídlo, jet do nemocnice. A přitom jsem měla práci, kterou jsem nemohla odložit. Manžel si našel novou práci, ale vydělává jen polovinu, co dřív.
Vláďu vyléčili, všechno je v pořádku, díky Bohu. Ale já stále hubnu, až se už bojím, co zůstane ze mě za půl roku. Pak mi přišla na mysl ta historka o Ninině.
Doktoři nic nenašli, potvrdila jsem, tak poslouchej.
Před obhajobou diplomu jsme s kamarádkou Týnou a její sestřenicí Ninou chtěli udělat výlet na piknik. Každá z nás měla svého chlapíka a ti souhlasili, že budeme přespávat v stanech u řeky.
Cestou jsme se ztratili v lesní houštině. Ninka první našla na větvi hedvábný šátek, obdala si ho kolem krku a hned našla stezku, která nás dovedla k řece.
To není obyčejný šátek, smála se.
Lepší si nevezmout cizí, kdo ví, komu patří, vyděsila se Týna.
To jen někdo ztratil, odrazuvala Nina, krásný, takže si ho ponechám.
Po odpočinku jsme rybovali, koukali se ve vodě, uvařili si rybí polévku, napili se trochy vína a zpívali u ohně. Ráno jsme se chystali vrátit, ale Nina byla slabá, bolí ji hlava. Poslední úsek cesty nesl Kostya, její přítel, na rukou.
Nina začala upadat, nemohla složit zkoušky, akademie ji odložila. Vyšetřovali ji dlouho, nic nenašli. Pak jsem šla k její matce a požádala o šátek, ten mi dala. Vzala jsem ho do Krutové, kde jsem nastoupila na vlak do Velké Boleslavi, k babičce Ustíně, která léčila nevyléčitelné. Slyšela jsem, že pomáhá, když doktoři rezignují.
Ustína se podívala na fotografii Niny, na šátek a řekla:
Špatná věc, ten šátek přenesl nemoc na dívku. Je to podložka, ne fyzická, ale energetická. Dobře, že jsi přišla včas, jinak by Ninu nic neuzdravilo.
Co babička se šátkem udělala, nevím, odešla do jiné místnosti, ale řekla, že ho má zakopat pod stromem za plotem a připraví odvar z bylin. Nina ho vypila a hned se rozveselila, brzy se zotavila a šla z nemocnice.
Možná bychom s ikonou měly jít k Ustíně? rozjasnila se Markéta.
Tak jsme se vydali, ale Ustína už byla mrtvá. Dorazili jsme na její smuteční hostinu, potkali jsme její dceru, sestru Marie, která ikonu namočila v posvěcené vodě, pomodlila se a řekla, že ji má dát do kostela.
Markéta to udělala, a všechny její starosti zmizely. Znovu nabobtnala, vypadala zdravě. Brzy porodila dcerku a pojmenovala ji Míša.
A to je vše, co se stalo.