Chlapec se probudil, když zaslechl nářek své matky.
Vstal a došel k její posteli:
Maminko, bolí tě něco?
Matýsku, dones mi vodu!
Hned, rozběhl se do kuchyně.
Za chvilku přišel s plným hrnkem:
Tady, mami, napij se!
Náhle někdo zaklepal na dveře.
Synku, otevři!
Asi přišla babička Nina.
Do bytu vešla sousedka a v ruce nesla velký hrnek.
Jak ti je, Mařenka?
dotkla se jí na čelo.
Máš horečku.
Přinesla jsem ti teplé mléko s máslem.
Dala jsem si léky.
Musíš do nemocnice.
Tam tě pořádně vyléčí.
A hlavně musíš pořádně jíst, ale lednice máš prázdnou.
Teto Nino, už jsem všechny peníze utratila za léky, v očích nemocné se objevily slzy.
Nic nepomáhá.
Měla bys jít do nemocnice.
Ale kdo se postará o Matýska?
A kdo bude Matýska opatrovat, když zemřeš?
Je ti ani třicet, nemáš manžela ani peníze, pohladila nemocnou po vlasech.
No, neplač!
Teto Nino, co mám dělat?
Už nic, zavolám doktora, sousedka vytáhla mobil.
Nakonec se dovolala a vše zjistila.
Říkali, že přijedou během dne.
Jdu domů.
Až přijedou, zavolejte na mě Matýska.
Sousedka odešla do chodby, chlapec ji následoval:
Babičko Nino, maminka nezemře, že ne?
Nevím, to musíš poprosit Pána Boha, aby pomohl, ale tvoje mamka v něj nevěří.
A dědeček Bůh nám pomůže?
v očích chlapce svítila naděje.
Musíš zajít do kostela, zapálit svíčku a poprosit.
Pak pomůže.
Tak já jdu.
***
Smutně se vrátil syn k mámě:
Matýsku, jistě máš hlad, nic tu není.
Vezmi dva skleničky.
Když je přinesl, matka jim nalila mléko:
Napij se!
Vypil, ale hlad měl ještě větší.
Mařenka to hned poznala.
Těžce vstala a vzala ze stolu peněženku:
Tady máš padesát korun.
Kup si dva koláčky a najíš se po cestě, já mezitím něco uvařím.
Utíkej!
Vyprovodila syna ke dveřím a sama, opírajíc se o zeď, šla do kuchyně.
V lednici byl jen levný rybí salát, trochu margarínu, na parapetu dvě brambory a cibule.
Musím uvařit polévku…
Zamotala se jí hlava a slabě se posadila na stoličku.
Co se to se mnou děje?
Nemám vůbec sílu.
Už půlka dovolené je pryč.
Peníze došly.
Pokud nenastoupím do práce, jak připravím Matýska do školy?
Za měsíc jde do první třídy.
Nemám příbuzné, kdo pomůže.
A hlavně ta nemoc.
Měla jsem jít hned na polikliniku.
Teď, když mě hospitalizují, jak Matýsek zůstane sám?
Ztěžka vstala a začala loupat brambory.
***
Hlad byl velký, ale Matýskovy myšlenky se točily kolem něčeho jiného:
Maminka včera celý den nevstala z postele.
Jen aby opravdu nezemřela.
Teta Nina říkala, že mám požádat dědečka Boha o pomoc, zastavil se a zamířil ke kostelu.
***
Už půl roku jsem zpátky z války.
Přežil jsem doslova zázrakem.
Už můžu chodit, i když jen s holí.
Rány po těle už ani nevnímám.
Jizvy na tváři?
Teď je to jedno, stejně si mě žádná nevezme, takhle přemýšlel Nikita na cestě ke kostelu.
Musím zapálit svíčku za kluky.
Dnes je rok, co zemřeli, a já…
přežil jsem zázrakem.
Dvacet let zpátky narukoval na vojnu.
Teď je zpět.
Je civil, ale cítit, že je zbytečný, je těžké.
Má dobrou penzi na pohodový život, a peníze z kontraktu uložené na účtu ještě na dvě, ale k čemu, když je sám?
U kostela stáli žebráci.
Nikita vytáhl několik stokrónových bankovek, rozdal jim a poprosil:
Prosím, pomodlete se za mé padlé kamarády Romana a Štěpána!
Vešel do kostela, koupil svíčky, zapálil je a začal se modlit, jak ho učil farář:
Pamatuj, Pane Bože náš…
Křižoval se a vyslovoval slova, před očima mu stáli kamarádi jako živí.
Když skončil s modlitbou, jen stál a vzpomínal na svou těžkou životní cestu.
Malý chlapec, drobný a hubený, se postavil vedle a držel levnou svíčku.
Rozhlížel se a nevěděl, co dál.
Přistoupila k němu starší žena:
Pojď, pomůžu ti!
Zapálila svíčku a postavila ji.
Takhle se přežehnej!
ukázala mu, jak na to.
A pověz Pánu Bohu, proč jsi přišel.
Matěj dlouze hleděl na obraz, pak řekl:
Pomoz mi, dědečku Bože!
Maminka je nemocná.
Nemám nikoho jiného.
Uzdrav ji prosím.
Nemá peníze na léky.
Brzy půjdu do školy, ale nemám ani aktovku…
Nikita, jakoby zkameněl, sledoval chlapce.
Najednou jeho vlastní starosti ustoupily a zdály se malicherné.
Měl chuť vykřičet do světa:
Lidi, není nikdo, kdo by pomohl tomu klukovi, koupil mámě léky nebo jemu aktovku.
A chlapec dál hleděl na obraz a čekal zázrak.
Kluku, pojď se mnou!
zvolal rozhodně Nikita.
Kam?
chlapec se bál mužovy jizvy a hole.
Zjistíme, jaké má maminka léky, a půjdeme je koupit.
Myslíte to vážně?
Dědeček Bůh mi předal tvou prosbu.
Opravdu?
radostně se podíval na obraz.
Pojď!
usmál se muž.
Jak se jmenuješ?
Matěj.
Mě říkej strejdo Nikito.
***
Z bytu byly slyšet hlasy maminky a sousedky:
Teto Nino, má toho tolik na receptu a řekla, že léky jsou drahé.
Kde vezmu tolik peněz?
Mám už jen pět set korun.
Chlapec rozhodně otevřel dveře.
Hlasy utichly.
Sousedka vykoukla do chodby a vyděšeně šeptla, když viděla neznámého muže:
Mařenko, podívej!
Ta také vyšla a zůstala stát v úžasu.
Mami, jaké léky potřebuješ?
Strejda Nikita půjde se mnou do lékárny a koupí je.
Kdo jste?
udiveně se ptala Marie.
Všechno bude dobré, muž se usmál.
Dají mi recepty?
Ale já mám jen pět set korun.
S Matějem seženeme peníze, položil Matějovi ruku na rameno muž.
Mami, dej recepty!
Marie je podala, protože cítila, že i když má muž strašnou tvář, má dobré srdce.
Marie, jsi normální?
vzpamatovala se sousedka, když muž s klukem vyšli.
Ty ho vůbec neznáš!
Teto Nino, myslím, že je hodný člověk!
No, dobře.
Mařenko, jdu!
***
Marie seděla a čekala syna, odešlého s cizím mužem.
Zapomněla i na nemoc.
A najednou se otevřely dveře, první vběhl syn, jeho tvář zářila:
Mami, koupili jsme ti léky a spoustu dobrot k čaji!
Ve dveřích stál muž a šťastně se usmíval, až jeho tvář nebyla tak strašná.
Děkuji vám!
žena lehce pokynula.
Pojďte dál, pojďte dál!
Muž se snažil zout, šlo mu to těžce, byl nervózní.
Šel do kuchyně.
Sedněte si!
řekla hostitelka.
Muž si sedl a rozhlížel se, kam položit hůl.
Já vám ji položím, postavila ji tak, aby na ni dosáhl.
Omlouvám se, moc vás nemám čím pohostit!
Mami, s Nikitou jsme nakoupili, syn začal vykládat na stůl jídlo.
Ježíšmarjá, proč jste to všechno kupovali!
říkala Marie, v duchu poznávala, že polovina jsou sladkosti.
Uviděla balíček s drahým čajem.
Hned postavím vodu na čaj.
Hned šla zalít čaj.
Zdálo se, že nemoc ustoupila, nebo si přála nevypadat před mužem nemocně.
A muž, jakoby četl její myšlenky, se zeptal:
Marie, není vám na obtíž vařit, jste hodně bledá?
Nic to není…
Hned si vezmu léky.
Děkuji vám!
***
Pili voňavý čaj se sladkostmi a pozorovali Matěje, jak si vesele povídá.
Občas se jejich pohledy setkaly.
Všichni tři cítili, že jim je spolu dobře.
Ale všechno krásné jednou končí.
Děkuji vám!
Nikita se zvedl a vzal hůl.
Musím jít.
Musíš se léčit.
Tisíceré díky!
hospodyně vstala a nevěděla, jak poděkovat.
Šel do chodby, matka a syn za ním.
Strejdo Nikito, přijdete zase?
Jasně!
Až se mamka uzdraví, půjdeme spolu koupit aktovku.
***
Muž odešel.
Marie uklidila stůl, umyla nádobí.
Synku, podívej se na televizi, já si na chvíli lehnu.
Ulehla a spala tvrdě.
***
Uběhly dva týdny.
Nemoc dávno ustoupila, drahé léky zjevně pomohly.
Poslední dny Marie už pracovala, na konci měsíce je vždy frmol, tak ji zavolali z dovolené zpět.
Byla za to ráda, dostane zaplaceno.
Začal srpen, z výplaty musí syna připravit do školy.
V sobotu vstali obvykle, dali si snídani.
Matěji, připrav se!
Půjdeme do obchodu.
Uvidíme, co do školy potřebuješ.
Dostala jsi peníze?
Zatím ne, ale příští sobotu už budou.
Půjčila jsem si tisíc korun, cestou koupíme i něco k jídlu.
Začali se chystat a v tom zazvonil domovní zvonek.
Kdo je?
ptala se žena.
Marie, tady Nikita…
Chtěl ještě něco říct, ale žena už otevřela.
Mami, kdo to je?
vyšel syn z pokoje.
Strejda Nikita!
žena radostně odpověděla.
Hurá!
Vešel dovnitř, stále s holí, ale…
úplně jiný.
Elegantní kalhoty i košile, moderní účes.
Strejdo Nikito, čekal jsem vás, běžel k němu Matěj.
Říkal jsem ti, s rozzářenýma očima zvedl kluka.
Ahoj, Marie!
Ahoj, Nikito!
Přirozený přechod na ty je překvapil, ale oba potěšil.
Už jste připraveni?
Tak pojďme!
Kam?
Marie stále nechápala.
Matěj brzy půjde do školy.
Nikito, ale já…
Slib jsem Matějovi dal, a slib se musí dodržet.
***
Marie vždy vybírala to nejlevnější, ať šla kamkoliv.
Peníze neměla, příbuzných ani manžela také ne, pokud nepočítá kluka ze školy, který zmizel.
Teď vedle ní muž, který se dívá na jejího syna s nadšením.
Kupuje mu vše do školy, nehledí na ceny, jen se ptá na její názor.
Naloženi nákupy se vrátili domů taxíkem.
Hostitelka šla do kuchyně.
Marie, zastavil ji muž.
Pojďte, jdeme se projít!
Najíme se někde.
Mami, pojď!
přidal se syn.
***
Tu noc Marie nemohla usnout.
Hlavou jí vířily vzpomínky na celý den.
Před očima byly Nikitovy oči plné lásky.
A teď chladný rozum a horké srdce spolu jakoby rozmlouvaly:
Není krasavec, je kulhavý, říkal rozum.
Je normální, laskavý, dívá se na mě s láskou, odpovědělo srdce.
Je o patnáct let starší.
No a?
S mým synem…
je jako otec.
Můžeš najít vrstevníka, hezkého a štíhlého.
Takového už jsem měla, nechci.
Chci někoho laskavého a spolehlivého.
Nepřála sis vždy takového muže? ptal se rozum.
Teď ano.
Tak rychle měníš názor?
Potkala jsem toho…
Miluji ho!
***
Svatba se konala v tom samém kostele, kde se Nikita a Matěj před třemi měsíci setkali.
Nikita s Marií stáli u oltáře, hůl už nebyla třeba, a Matěj se díval na obraz svatého, s nímž tehdy promlouval.
Pak ze srdce zvolal:
Děkuji ti, dědečku Bože!