Vdala jsem se jen tři měsíce po maturitě.
Bylo mi osmnáct, školní uniformu jsem ještě nestihla odložit a hlava plná naivních snů o velké romanci.
Doma všichni věděli, že mám přítele.
Rodiče mě prosili, ať si ještě počkám, ať studuji, ať využiji příležitost, chtěli mi dát šanci na vysokou školu.
Já?
Já je neposlouchala.
Vdala jsem se za muže, který byl o pět let starší, přesvědčená, že láska zvládne všechno.
Bydleli jsme v pronajatém pokoji, postel jsme si půjčili, měli jsme starý sporák a ledničku, která bzučela jako traktor na Vysočině.
První roky byly závod s únavou.
Ve dvaceti už jsem čekala první dceru a hned po ní přišlo další dítě.
On pracoval, domů se vracel vyřízený, protivný, často bez celé výplaty.
Já?
Kuchařské kouzlení: rozředěná rýže, úsporný olej, deset variant čočky.
Prala jsem v ruce, tahala kýble vody, spala jen chvílemi.
Nikdy jsem neměla ráda otevírat se o problémech.
Na oko jsem byla klidná, organizovaná, dobře vdaná žena, uvnitř vyřízená.
Za pět let manželství (už jsme měli skromný vlastní domek, takový ze sociálních programů) se všechno zhroutilo.
Dozvěděla jsem se, že má poměr s vdanou ženou.
Nebyl to jen drb manžel té ženy ho začal hledat, psát mu, objevovat se u našeho domu.
Jednoho rána si sbalil oblečení, řekl, že odjíždí na pár dnů, a už se nevrátil.
Nejen že odešel.
Nechal mě samotnou s dvěma malými dětmi, složenkami na stole a domkem na správu.
A tak začal opravdu můj život jako samoživitelka.
Nastoupila jsem jako uklízečka do základní školy.
Vstávala jsem ve 4:30, oběd jsem nechala polovařený, děti budila, předala je mámě a utíkala do školy.
Výplata – dost na nejnutnější.
Bývaly měsíce, kdy jsem si musela vybrat: zaplatit vodu, nebo koupit dětem nové boty.
Týdny s chlebem a fazolemi, rýží s vejcem, řídkou polévkou.
Nikdy jsem nešla žádat o pomoc.
Držela jsem se a pokračovala.
Máma byla mým pilířem.
Brala děti ze školy, krmila je, koupla, pomáhala s úkoly.
Já se večer vracela s bolavými zády, úplně hotová.
Někdy jsem si sedla na postel a tiše plakala, aby mě neslyšely.
Nechtěla jsem, aby vyrůstaly a litovaly chudou maminku.
On se mezitím nevrátil.
Sem tam přišla zpráva omluva, sliby, které nikdy nesplnil.
Alimenty chodily jen když si vzpomněl jestli vůbec.
Naučila jsem se nespoléhat na to.
Prodávala jsem pojištění, abych opravila střechu, dělala přesčasy v kancelářích, učila soukromě fotografii (naučila jsem se sama).
V neděli jsem prala ručně až do noci, pračku jsem neměla.
Léta ubíhala.
Moje nejstarší dcera vyrůstala, viděla mámu, co odchází brzy ráno a vrací se pozdě večer.
Naučila se zodpovědnosti odmala.
Můj mladší syn byl disciplina, vážný, ochranitelský typ.
Sociální život?
Zapomeňte.
Žádné randění, procházky, dovolené odpočinek jsem měla, když všichni spali a byl klid.
Den, kdy dcera absolvovala práva, jsem brečela jako nikdy.
Viděla jsem ji v plášti a čepici, sebevědomou, krásně mluvící a vzpomněla si na tu osmnáctiletou holku, co vzdala studia kvůli lásce.
Najednou mi přišlo, že moje oběť nebyla zbytečná.
A když syn vystudoval jako důstojník v armádě stojící s dokonalou uniformou zažila jsem stejný uzlík v krku.
Dnes se ohlížím a pořád mě překvapuje, co jsem zvládla.
Byla jsem samoživitelka většinu mateřství.
Vychovala jsem děti prací, disciplínou a láskou.
Nikdo mi nic nedaroval, nikdo mě nenosil na rukou.
A stejně jsme tady.