Včera jsem procházela parkem a na pozadí popelavých stromů jsem viděla dvě smutné houpačky – jedna byla rozbitá, ale druhá vedle ní jako by se “ujala” nelehkého úkolu udržet rovnováhu, aby byl pohyb plynulý a synchronizovaný.
Poté, co jsem přešel příjezdovou cestu, mě něco přimělo znovu se otočit. Tentokrát jsem viděla, že se rozbité houpačky houževnatě drží malá holčička, aby nespadla.
Teď už to nebyla smutná houpačka, ale pevná, a vedle ní další, která přinášela radost malé princezně. Nevím, proč mě ten pohled vrátil do mládí.
Vrátil mě do doby, kdy jsem byl mladý teenager, který byl… po kolena ve škole. Jak to myslíte? No, prostě jsem tam zůstala z donucení, učila se nazpaměť důležité, ale jen zajímavé věci ve třídě a přemýšlela, co budu dělat odpoledne.
Pomalu-pomalu jsem se dostal k těžké rockové muzice, v určitém okamžiku jsem si začal uvědomovat, že jsem rocker, a podle toho nejrozumnější, co jsem mohl udělat, bylo najít si rockerskou putyku. Velmi brzy jsem se stal členem takové konvenčně pojmenované kapely. Většina z nich měla motorky a já začal cílevědomě pracovat na tom, abych si taky nějakou pořídil. A podařilo se mi to, když jsem se tři léta po sobě dřel k prasknutí.
Nedokážu popsat tu svobodu, kterou máte a cítíte, když vám vítr čechrá vlasy a vy jedete na silném kole. Postupně začala naše skupina procházet proměnou. Někteří studenti, kteří v ní byli, dokončili školu a odešli studovat na různá místa, někteří dokonce do zahraničí. Dospělejší muži zůstali.
Mně to moc nevadilo, protože jeden z nich byl ten, který vzbuzoval můj respekt – Michael . Zdál se mi mnohem moudřejší než ostatní a svobodomyslnější. Nevadilo, že měl ženu a dvě malé holčičky – jezdil na kole a létal jako na křídlech svých snů. Zdál se být nedosažitelný a nedosažitelný.
Ale jednou večer mi něco opravil na kole a já se rozhodl, že ho pohostím prvními vydělanými penězi. Padli jsme si do oka. A tím rozhovorem to všechno začalo. Naše přátelství – všechna ta moudra a podobenství, která jako by vytahoval z neviditelného pytle a den co den mi je předával.
Díky němu jsem se naučila jednat moudřeji, s jeho pomocí jsem se naučila méně se rozčilovat, a to jen kvůli podstatným věcem, s jeho vhledem jsem si rozšířila obzory. Naučil mě, jak pro sebe získávat ženy a jak každou z nich okouzlit.
Zpočátku jsem se na jeho nevěry dívala s mírným nesouhlasem, ale on stále opakoval, že ať spí s kteroukoli ženou, jeho žena je pro něj nejdůležitější. Pomohl mi také sehnat práci, a proto jsem nikdy nešla na univerzitu.
Vzpomínám si na jeden večer – když jsme byli na pivu, přišla do restaurace jeho žena se dvěma dcerami. Požádala ho, aby šel domů. A cestou ven ho ta malá – Slavěna – objala a s pláčem zašeptala: “Tati, prosím tě – přijď k nám dneska večer.” A on se na ni podíval. A právě když odcházela, otočila se ke mně a dětinsky zasyčela: “Nenávidím tě, že jsi nás vzal tati.” A já jsem se na ni podíval.
A Michael se nezastavil – vousy měl poseté o něco světlejšími chloupky, roky se převalovaly, ženy, které nám prošly rukama – také. Michael byl jako příručka na roztavení ženských srdcí. Jeho ženu jsem už téměř nikdy neviděl.
Osud mi však připravil překvapení. Viděl jsem, jak mi před očima vyrůstá ten malý vztekloun Glory. Stala se z ní neuvěřitelná kráska – opět vzteklá, ale svobodná a tvrdohlavá – přesně takové stvoření jsem měl vždycky rád.
A ani jsem nepřemýšlela o tom, že Michael mi už dal do rukou skvělou zbraň, jak sundat ženu. Právě s jeho zbraní a taktem jsem sundala jeho dceru. A nejenže jsem ji sundal, ale také jsem se do ní zamiloval.
Zpočátku jsme se oba svým citům bránili. Ona – protože v mé tváři poznala dávného nepřítele, který zničil její rodinné hnízdo, a já – protože jsem neměl právo vztáhnout ruku na Michaelovo tělo. Ale kouzlo lásky má svůj důvod.
Dlouho jsme náš vztah skrývali. A schůzky s Michaelem jsem rozvedla pod záminkou, že se chystám připravovat na univerzitu. Ale když jsem se rozhodl, že bez téhle ženy nemůžu žít a že od ní chci dítě, všechno jsem mu řekl. Michael se zbláznil. Vyrazil ven, vyhrožoval mi, dal mi facku a pak se na mě vrhl. Nakonec hořce plakal nad sklenicí piva a dlouho proklínal svůj osud. Slavena a já jsme se vzali.
Michael odmítl přijít na naši svatbu. V rozporu se všemi moudry, kterým mě v životě naučil, prohlásil, že teď má jen jednu dceru. Když se nám narodil syn, stejně jsme ho pojmenovali Michael. Děda Michael se na dítě nepřišel podívat, neslyšel jeho první vrkání. Kategoricky zakázal i své ženě, aby nám pomáhala.
Rodiče už byli nemocní a my se Slavěnou jsme nesly břímě péče o malého Michaela samy , a o tři roky později i o naši dceru. Trvala jsem na tom, abychom ji pojmenovali Sára – po té vichřici, kterou jsme oba udržovali v chodu motoru a v chuti do života.
Michael si o mně zachoval představu, že jsem bohémka. Dál si myslel, že střídám ženy v posteli, a neobtěžoval se pochopit, že se Slavěnou a dvěma dětmi buduji svůj vlastní nový svět, v němž Michael už není jen bohémský přítel, ale důležitá rodinná součást mé “postbohemie”. Děti se ptají, proč je děda Michael nemá rád. A já odpovídám, že on je má nejraději, a tajně vím proč – protože pro ně chce tu nejlepší rodinu a nejlepšího tátu.
Jednoho dne, už dospělá, vyhrála Sára ve druhé třídě soutěž v kreslení. Nakreslila obrovský starý platan a na jeho větvích seděl pták. “Tati, vířivý vítr toho ptáka vynese na větve platanu a on se zase začne usmívat. Pták mu totiž bude zpívat,” řekla Sára.
A já často myslím na ty dvě houpačky z parku, z nichž jedna je rozbitá. Na houpačky, které nám připomínají naše dávné přátelství. A nevím, jestli já podpírám jeho rozbitou houpačku, nebo on mou.
Ale pokud je ta jeho zlomená – vím, že ta malá holčička na houpačce – stejně jako moje dcera, se svým zvonivým smíchem, dětskou náklonností a vířivou touhou po vřelých vztazích, obnoví náš rozbitý svět přátelství.
A já v to pevně doufám. A zároveň vím, že ani já nejspíš nikdy nesvěřím svou dceru bohémovi, jako jsem já. Takže teď rozumím životu opravdověji a vím, že existuje tenká neviditelná čára, která odděluje dobu předtím, než jste měli děti, a poté, co jste se stali rodiči.
A ta hranice často stojí v cestě tomu, abyste obě poloviny svého života spojili, protože někde tam, v té první, jste byli dítětem – možná vzpurným, tvrdohlavým, bojujícím. A v té druhé jste právě rodičem – možná opět takového dítěte – vzpurného, tvrdohlavého, bojujícího. A jestliže jste v té první polovině bojovali za věci, o kterých jste si byli jisti, že jsou pro vás nejlepší, v té druhé bojujete za věci, které jsou nejlepší pro vaše děti.
A zapomínáte, že ony jsou teď často vlastně tím, čím jste bývali vy. A pak se sami sebe ptáte, proč je tento rys přítomen. A spoléháte na to, že vaše děti vezmou nějakou životní gumu a vymažou ji. A po vymazání se naučíte přijímat jejich touhy, snahy a sny. A s největší pravděpodobností se tak a tehdy stanete Dobrým rodičem. Jsem si tím jistý.