Jak se říká, jaký bordel vyhrabeš, takový si vybereš. Za své drama si můžu jenom sama a možná nemám právo si stěžovat.
Bylo mi 32 let, když jsem si uvědomila, že je čas založit rodinu. Jako všichni mladí muži jsem měl slabost pro krásky – líbily se mi brunetky se světlýma očima, bujným poprsím a dlouhýma nohama.
A brazilský zadek byl velkým bonusem. Snil jsem o tom, že potkám modelku z obálek módních časopisů, a doufal jsem, že mi osud tu šanci dá.
Představovala jsem si, jaká bychom byli pěkná rodina, s krásnými dětmi, útulným domovem a životem jako z filmu.
Zároveň jsem měla dobrou kamarádku – Moniku, se kterou jsem sdílela všechno, ale do mé kategorie budoucího partnera vůbec nezapadala. Vycházely jsme spolu skvěle, dokonce jsem ji někdy poté, co jsme byly venku se společností, zavírala doma.
Monika vypadala spokojeně, a tak jsem si myslela, že je to v pořádku – prostě přátelství, žádné závazky. Až velmi pozdě jsem si uvědomil, že mě miluje a že je tou pravou ženou, kterou potřebuji.
Jednoho dne jsme s přáteli vyrazili na lyže do Borovce. A tam jsem ji potkal – krásnou Kamélii. No, nebyla to zelenooká brunetka, ale blondýnka s hnědýma očima, ale měla všechno ostatní – vlasy do pasu, šťavnaté poprsí a nohy, které jako by jí začínaly od mandlí.
Její manikúra, make-up a účes byly dokonalé. Stejně tak její kamarádky. Naše společnosti se spojily a my jsme strávili nejžhavější týden na světě se spoustou alkoholu a her. Na lyžování jsme skoro zapomněli, protože jsme pozdě odpoledne vstávali z postele, abychom se osprchovali a začali znovu.
Tam jsem jednoho rána, ještě než jsem se úplně probudil, požádal Kamélii o ruku. Samozřejmě jsem se jí už stihl pochlubit, že mám dva zděděné byty a obchod po babičce, že naši bydlí ve velkém domě a já jsem jejich jediný syn.
A když souhlasila, nebyl nikdo šťastnější než já. Rozešli jsme se, ale jen na pár dní, jen na tak dlouho, aby se Kamelia mohla přestěhovat ke mně do Varny.
Během té doby jsem se samozřejmě dělil s Monikou a hodně mě rozladilo, když mi řekla, že jsem se unáhlil a že holky chodí lovit chlapy do letovisek. Jako stará babička mi připomněla rčení, že abyste poznali muže, musíte spolu sníst pytlík soli.
Obvinila jsem ji, že na mě žárlí, místo aby se radovala z mého štěstí. Pak jsem ji ani nepozvala na naši svatbu s Kamélií, abych se nemusela dívat na její kyselý obličej v nejlepším okamžiku svého života.
Jenže velmi brzy se na mě věž, kterou jsem si postavila, zřítila se strašlivou silou. Den za dnem jsem objevoval pravdy, které mě drtily.
Nejprve se ukázalo, že Camellia má v prsou silikon a hned první noc našeho manželství mě požádala, abych je od nynějška při milování nemazlil a nedrtil.
Pak mi začala dokazovat, jak pravdivé jsou vtipy o blondýnách – kromě toho, že je hloupá, je líná udělat si i salát, natož nějaký podělaný jídlo.
Máma nám musela vařit a nosit jídlo s hrnci. Zbytek domácích prací, praní a úklid, jsem převzala já.
Během té doby Camellia neopouštěla kosmetické salony, obcházela obchody a s neuvěřitelnou lehkostí utrácela moje peníze. Když jsem se zmínila o tom, že by měla dítě, důrazně prohlásila, že si v příštích deseti letech nehodlá kazit postavu.
Nejděsivější na tom všem bylo, že jsem se s manželkou nedokázal normálně bavit – nechápala můj smysl pro humor a vážná témata ji neoslovovala.
Ani jsem necítil potřebu se s Monikou vídat stále častěji , povídat si, smát se jako dřív. Jako naprostý sobec jsem ji zatěžoval svými problémy a nepřestával jsem si jí stěžovat.
A ona, ta drahá, mě vyslechla a snažila se mi poradit. Jediné, co mě velmi ranilo, bylo její rozhodnutí vzít si jednoho z mých přátel.
Předtím mi řekla, že ke mně chce být upřímná – miluje mě nade vše a své city ke mně si uchová, ale uvědomila si, že s Dimitrijem bude žít v klidu a bezpečí. A dokonce žertovala, že když mezi nimi není žádná láska, jejich manželství určitě vydrží.
Inu, přátelé, mohl jsem mít skutečnou ženu, a vybral jsem si falešnou krásku. Nevím, jak dlouho to s ní vydržím, ale bohužel už nemám šanci být s Monikou.