Podle mého názoru má každý z nás své vlastní trápení.
Tentokrát se však podělím o něco ze vztahů ve firmě, kde pracuji.
Konkrétně o tetě Rebece, naší uklízečce.
Je to hezká a pracovitá žena s prošedivělými vlasy.
Navzdory jejím letům je zřejmé, že byla hezká i v dávných dobách.
Je také docela inteligentní – to poznáte, když s ní mluvíte.
Nejenže precizně uklízí, ale celou kancelář zaplnila krásnými květinami, o které se stará.
Kolegové na ni však stále nemají čas, někteří ji míjejí, aniž by ji pozdravili.
Jako by to nebyla živá osoba, ale kus nábytku. Jako by tato žena byla pro ně podřadná.
Jejich přehlížení a hrubý přístup mě vyloženě rozčilují, ale nemůžu jim nic říct.
Ráda si s tetou Rebekou povídám.
Dozvěděla jsem se od ní, že je bývalá učitelka zeměpisu, ale teď dostává nízký důchod, takže si musí přivydělávat.
Dlouhá léta dělala ošetřovatelku u lůžka svého nemocného manžela, který zemřel.
Její jediný syn se naopak ztratil kdesi ve světě, nikdy nezaložil rodinu a nikdy ji nepotěšil vnoučaty.
Zřejmě na tom nebyl dobře, protože jí jen velmi zřídka posílal drobné částky – pouze o svátcích.
A když už jsme u nich, jednou jsem se jí zeptal, jaký dárek by ji potěšil k Vánocům.
Usmála se a přiznala mi, že už nic nepotřebuje – ani oblečení, ani věci.
Ale protože byla velmi osamělá, snila o tom, že by měla malého bolístku, se kterým by se mohla procházet po sousední zahradě.
Několikrát se šla podívat na trh na malá štěňátka, ale neměla je v kapse. A bála se, že by mohla odejít z tohoto světa dřív než její mazlíček.
Rozhodla jsem se, že nebudu čekat na Vánoce, a hned další sobotu jsem se vydala na zvířecí trh. Zalíbilo se mi bílé tabby a koupila jsem ho pro naši paní uklízečku.
Teta Rebeka měla takovou radost, že mi teď každý den, když mě vidí na chodbě, vypráví o svém “vnoučkovi” – tak říká malému Rockymu.
Omlouvám se, že jsem se nepodepsala. Nechtěla bych se svým činem chlubit, ale jen se podělit. Příběh byl publikován v časopise “Osobní drama”