Nikdy jsem necítila touhu mít dítě, než jsem poznala Adama . S ním se moje budoucnost zdála být předem daná.
Když jsme se brali, slíbili jsme si, že spolu zůstaneme navždy, ať se v našem životě stane cokoli.
Byli jsme tak zamilovaní, že jsme dokázali v klidu čelit jakémukoli problému. Tehdy jsem netušila, že naše intenzivní snaha o vytvoření dokonalé rodiny postupně zničí náš vztah.
Nikdy jsme si nedokázali představit, že by naše láska byla možná i bez dětí. Prvních šest měsíců našeho manželství byl Adam přesně takový, jakého jsem ho měla ráda – optimistický, laskavý muž, který mě dobře znal a věděl, co se chystám říct, ještě než jsem otevřela pusu.
Už jsem se bála, že nemůžu otěhotnět, ale on mi klidně říkal: “Trochu trpělivosti, ono to přijde!” A já jsem se bála, že to přijde. Jenže čas plynul a věci se postupně začaly měnit.
Když uplynul rok, už jsme se nemilovali jako dřív, objevilo se napětí a do naší postele se vkradlo něco jako povinnost. Snažila jsem se uvolnit, ale pořád jsem myslela na to, že bych měla otěhotnět, místo abych si užívala našeho intimního života. Také jsem cítila, jak je Adam napjatý a soustředěný na “cíl”.
Zpočátku jsme si povídali spontánně a upřímně…..
Pak jsme se rozhodli toto téma vůbec nenastolovat a myslet na jiné věci. Každopádně těhotenství nepřicházelo. Na začátku každého měsíce jsem byla smutná a Adam tiše prožíval neúspěch.
Byl první, kdo navrhl, abychom se poradili s lékařem. Když náš gynekolog mluvil o “asistované reprodukci”, nevšimla jsem si, že by Adam byl proti této metodě. Sama bych se tak nikdy nerozhodla, a tak jsem se ho cestou domů zeptala, jak daleko by pro tento náš sen zašel. Odpověděl: “Až do konce!”
Když výzkum ukázal, že problém vychází ze mě, objevila se mezi námi propast. Adamova reakce mě přivedla do rozpaků , protože nic neřekl, jen nedokázal skrýt své zklamání, byl dokonce naštvaný.
Během tohoto období jsem si uvědomil, že si jako dítě z početné rodiny nedokáže představit svůj život jinak než jako otec několika dětí. Mlčení mezi námi bylo stále těžší a těžší.
Lékaři mi doporučili, abych se pokusila o mimotělní oplodnění.
Rozhodla jsem se to zkusit, ale nic se nepodařilo. Cítila jsem se psychicky vyčerpaná a stále osamělejší. Po druhém pokusu jsem si uvědomil, že se mi to možná nikdy nepodaří, a vše ukončil.
Vysvětlila jsem Adamovi , že se nechci cítit jako břemeno a že bychom se měli snažit žít svůj život, místo abychom v sobě chovali nereálná očekávání. Když jsem s ním o pár týdnů později mluvila o adopci, vykřikl, že nechce “cenu útěchy”. To mi přišlo příliš kruté.
Adam byl posedlý myšlenkou na vlastní dítě. Bylo pro něj zjevně nemožné být rodinou, pokud bychom neměli děti a především syna, který by pokračoval v jeho linii a dával mu pocit silného muže.
Myslela jsem si, že pokusy o početí in vitro zničily náš vztah. Chtěla jsem vymazat trauma a posílit naši lásku. Ale místo toho následoval jeden skandál za druhým.
Jednou večer mi Adam řekl: “Rozmyslel jsem si to. Nemůžeme být spolu šťastní. Raději se rozejdeme.” Slyšet taková slova z úst člověka, kterého milujete, je nesnesitelné.
Cítila jsem se zničená!
Požádala jsem ho, aby okamžitě odešel. Prožívala jsem to jako dvojí trest – zůstala jsem bez dětí a bez manžela. Měla jsem pocit, že jsem odhozená jako nepotřebná věc.
Pravda je krutá – manžel mě opustil, protože jsem neplodná. Ano, to je pravda, ale není to celá pravda.
Opustil mě také proto, že byl sobecký, protože chtěl mít syna za každou cenu a nebyl schopen čelit realitě, kterou nám vnutila příroda. To je teď jen jeho problém. Žila jsem opět ve smíru sama se sebou.
Trvalo mi, než jsem se vzpamatovala, i když zraněná zůstanu navždy. Takový je život. Alespoň jsem se ujistila, že naše láska nebyla dost silná a že si nejsme opravdu souzeni.
Bez pomoci psychoterapeuta by se mi jen stěží podařilo získat zpět to, co jsem ztratila, tedy víru v sebe sama a sebeúctu. Dnes je to otočená stránka mého života. Uvědomil jsem si, že jsem se ničím neprovinil. Na místě svého bývalého manžela bych naše manželství nezničila.
Nyní žiji s jiným mužem, který ví, jak mě udělat šťastnou. Od začátku jsem mu říkala, že nemůžu mít děti. Možná proto, že už má dvě děti z prvního manželství, byla jeho reakce naprosto klidná. Podíval se mi do očí a řekl mi, že nejdůležitější je pro něj naše společné štěstí.