Když jsem byla malá, myslela jsem si, že není nic krásnějšího než být dítětem. Moje kamarádky spěchaly, aby vyrostly – oblékaly si šaty a boty po maminkách a já jsem nechtěla opustit své hračky, stavebnice a pastelky.
Malovala jsem jimi naši šťastnou rodinu – já, táta mě drží z jedné strany a máma mě drží za ruku z druhé.
V dálce je vidět babičku a dědu, jak se usmívají od ucha k uchu. Kdo mohl tehdy tušit, že po naší šťastné velké rodině nezůstane ani stopa?
Milující oči mého otce…
Táta byl inženýr, věčně zahleděný do práce před počítačem, a v době, kdy jeho oči nezíraly na stroj přes dioptrie, hleděly bláznivě zamilovaně na mámu. Těma zamilovanýma očima si všímal každé její zvláštnosti – jejího výstředního oblečení, jejích vysoce duchovních knih, jejích podivně zarostlých přátel.
Později začala akceptovat její častější služební cesty, to, že chodila pozdě z práce, to, že jsme si k večeři dávali podivný, údajně asijský salát, protože se máma omlouvala, že nemá čas vařit.
Táta máminy neobvyklé saláty hltal stejně snadno jako její rozmary – každý z nich obýval svůj samostatný pokoj, snídaně byly vrcholem semknuté rodiny.
Sledoval, jak ručička hodin zrychleně odbíjí ráno, a uvědomil si, že zase přijde pozdě do práce, ale poslušně počkal, až maminka, která se neprobudila, uvaří voňavý “budíčkový” čaj, jak mu říkala, namaže toasty olivovou pastou a pak je obloží slaninou.
Každé ráno máma dělala stejnou snídani, každé ráno se táta opozdil, ale každé ráno to téměř masochisticky snášel, jen kdyby byla máma šťastná.
A začala navštěvovat kurzy duchovních praktik, pak hodiny jógy a nakonec se zamilovala do svého učitele jógy.
Se svou typickou nepuklinovostí to jednou v noci oznámila jemu i mně: že je zamilovaná, že její srdce má právo na život, že jsme pro ni důležití, ale že ona sama lásku do očí bijící potřebuje.
Logicky jsem tedy dětinsky uvažoval: miloval jsem ji málo, nebo jsem ji miloval tak moc, že to nemohla pochopit?
Táta se nezlobil, nedělal skandály, zahrabal se do počítače a zdálo se, že tam zůstane. Ať tak či onak, žili v oddělených pokojích. Nezměnilo se skoro nic kromě mého chování ve škole – stal jsem se agresivním a bezohledným.
Dědeček si vzal na starost, že se o mě bude starat – bral mě do parků, na hřiště, učil se se mnou učivo, utíral mi slzy a mluvil se mnou o tom, že rodina je od toho, aby byla celistvá a jednotná.
Když máma podala žádost o rozvod a pak se s tátou oficiálně rozešla, babička to nevydržela a brzy nato zemřela. Dědeček ze zármutku nad ní a z toho, že nechtěl vidět kousky své rozbité rodiny, začal pomalu, pomalu ztrácet zrak. S tátou udržoval kontakt a hrdě mu dál říkal “můj švagr”.
Dětským způsobem jsem cítil, že se něco děje, ale nechápal jsem přesně co. Až do jednoho dne, kdy jsem, pravděpodobně na popud rozhovorů s dědečkem, vytáhl z jejího zápisníku telefonní číslo maminčina milence domů a zavolal jeho ženě. Zeptal jsem se jí, jestli ví, že její manžel chodí s mou matkou.
Ten den jako bych máminu srdci zabila já – její milenec se vrátil domů do rodinného hnízda a máma zůstala na celý život sama. Nejsem si jistá, jestli mi ty roky odpustily. Jestli mi odpustila i tehdy, koho viděla, jak si beru Roberta , jestli mě ospravedlnila i tehdy, když jsem porodila Veroniku – svou dceru.
Aniž bych si to uvědomovala, nesla jsem si svou, ale podobně jako ona výstřednost – Roberta i Veroniku jsem dostala do horolezectví. Pak jsem se, abych se odreagovala od počítačové rutiny, zapsala na hodiny plavání.
Zdálo se, že bazén pohlcuje můj vztek – na svět, na mou práci a někdy i na Roberta , který mi připadal stále nečinnější a nezajímavější.
Nechtěla jsem si přiznat, ani sama sobě, že se začínám čím dál víc podobat mámě. Opravdu jsem ji však pochopila, když jsem se bezohledně zamilovala do svého trenéra plavání Angela. Cítila jsem, že Robert a Veronika mi nestačí a že potřebuji svobodu a lásku.
Nechala jsem Veroniku u dědy a naskočila do auta, abych se rychleji dostala k Angelovi. Veronika se mě ptala, kam jedu, a můj už slepý dědeček ji pevněji svíral za ruku a hladil ji po hlavě. Moje láska v posledních měsících ještě více zesílila, až jsem jednoho dne čekala na Angela tři hodiny, ale on nepřicházel.
Když jsem se ho na koupališti zeptala, co se děje, řekl, že v jeho životě je jen jedna žena, a to jeho žena. Bylo to, jako by mi nožem rozřízl srdce. Zmáčená slzami jsem běžela za jediným, kdo mi rozuměl – za dědou. Vzlykajíc jsem se mu vrhla na krk a snažila se mu vysvětlit, jak mě někdo připravil o život.
A pak jsem si všimla slz v jeho slepých očích… A všechno jsem pochopila… Děda zavolal své ženě, stejně jako kdysi já. Děda mi vzal mou lásku. “Kvůli Veronice ” sotva promluvil.
Tři ženské bytosti…
Už měsíce se snažím “zalátat” své srdce, ale nepřestává mě bolet. S tímto srdcem krvácejícím bolestí se mi podařilo obnovit vztah s matkou a pochopit, že žena je předurčena nést obrovské, někdy až zdrcující břemeno být dcerou, manželkou a matkou. Břemeno, protože každá z těchto tří žen by trpěla.
Nevím, jestli se mi Robert stal milovanějším, ale nepopiratelně v mých očích stoupl táta – svou bezpodmínečnou láskou k mámě i ke mně a svou nesmírnou silou odpustit i dát člověku šanci vzlétnout. Tehdy to nebyl on, ale já, kdo sáhl po mámině letu.
Teď ten, kdo mě tehdy utěšoval, zahořel mou láskou – kvůli dceři, ale i kvůli mně.
Neboť let, jak se ukázalo, není v prchavé síle mimomanželské tajné lásky, ale v otevřeném a důstojném rodinném štěstí. A mně nezbývá než věřit slepým, ale moudrým očím dědečka, skrze které jsem kdysi objevoval svět.