Před pár lety mi zemřela tchyně a poté, co jsme ji pohřbili, jsem si slíbila, že se budu řídit pravidlem: buď mrtvému dobře, nebo nic.
A ještě jednu věc jsem si slíbila – ať už mi domů přijde jakákoli snacha, nikdy nebudu jako ona.
Ale úmysly jsou jedna věc, věci života druhá.
Mému jedinému synovi Alexiovi bylo na začátku léta pětadvacet a přivedl si domů přítelkyni.
Věrna svému rozhodnutí, že si s ním nebudu zahrávat v ničem, jsem dívku přijala s otevřeným srdcem a napůl zavřenýma očima.
Řekla jsem si, že se na ni nebudu dívat svrchu, nebudu na ní hledat chyby, nebudu ji poučovat – což všechno moje zesnulá tchyně dělala a dovedla věci do bodu, kdy jsme se nenáviděly.
Nechci vyhánět ani Alexi, ani přítelkyni. Zcela upřímně přiznávám, že mě baví oběma vařit kafe, vím, kdo má co rád k snídani, a dopřávám jim ho v sobotu nebo v neděli, přes týden na takové “výstřelky” není čas.
A pak koukám zmizet – s manželem k jezeru, ke kamarádce, k mamince dělat čatní a okurky, aby zůstali sami doma.
Stalo se mi však něco zdánlivě vtipného, co mě však velmi zaujalo, a rozhodla jsem se o to podělit. Jednoho večera se kamarádka pochlubila novou halenkou, kterou si koupila cestou z práce.
Nebyla drahá a cenu ještě snížili, protože jí upadl jeden knoflík.
Oblékla si ji, otočila – byla opravdu pěkná a rozhodně jí slušela. Druhý den, v pátek, jsme spolu šly na návštěvu a já jsem se jí zeptala, jestli si tu novou halenku vezme na sebe… Nevyšla s ní, protože… neuměla přišít knoflík.
Ach jo!”, vypustila jsem z úst, ale opravdu mě udivilo, jak je možné, že dvaadvacetiletá holka nemá jehlu, nit a knoflík.
A jak bude zítra miminko vypadat? Jak se bude starat o domácnost a rodinu, jak bude dělat důležitá rozhodnutí.
A já teď nevím, co mám dělat – jestli jí ten knoflík bez dalšího přišít, ukázat jí, jak se to dělá, nebo ji nechat – když bude chtít, ať si halenku vezme, když ne, ať si ji nechá bez knoflíku ve skříni.
Jedním jsem si jistá – nechci být špatná tchyně, viděla jsem to a nelíbí se mi to.