Nedávno jsem v televizi sledoval reportáž o dárcovství orgánů a vzpomněl jsem si na tento příběh.
Stalo se to v mém rodném městě před mnoha lety, kdy byly takové operace ještě vzácné.
Adam byl synem našich příbuzných. Okouzlující jako muž, ale flákač, opilec a gambler.
Měl za sebou dvě manželství, dva rozvody a dvě opuštěné děti vyrůstající bez otce.
Když se věnoval každodennímu životu, najednou si uvědomil, že je vážně nemocný. Byla mu diagnostikována těžká forma selhání ledvin.
Léky nepomáhaly a brzy musel začít chodit na hemodialýzu, kterou podstupoval stále častěji, ale ani ta nezabírala.
Jeho kůže získala nejprve žlutavý nádech a pak zešedla jako popel a lékaři byli neoblomní, že jeho jedinou záchranou je transplantace zdravé ledviny. Nejvhodnějšími dárci byli samozřejmě jeho příbuzní.
Jeho starší bratr však rezolutně odmítal i jen testy.
Prohlásil, že má rodinu a děti, o které se musí starat, a nedopustí, aby se mu něco stalo a ony trpěly kvůli jeho bratrovi, opilci. Otec se naopak ukázal jako nevhodný dárce.
A pak se matka, malá a slabá žena, rozhodla, že dá jednu ze svých ledvin, aby zachránila svého syna.
Byla jsem tehdy malá holka a bylo pro mě těžké přijmout tuto její oběť, takže si to nezasloužil!
Dnes ji však chápu – která matka by to neudělala. Jakkoli byl Adam špatný člověk a nezasloužil si to všechno, byl její dítě a ona by nedopustila, aby o něj přišla. Jinými slovy, obětovala se, aby ho zachránila.
Po operaci se mu rychle ulevilo. Vrátila se mu zdravá barva do obličeje, chodil už sám a… brzy začal zase chodit do hospody.
Kouřil jako kominík a stále častěji ho bylo vidět, jak se pozdě v noci zdržuje venku a potuluje se po ulicích.
Jeho matka se mezitím nikdy nepostavila na nohy poté, co jí byla odebrána ledvina. Nejdřív dostala nějakou pooperační infekci, pak zůstala ležet a za dva nebo tři měsíce zemřela.
Na jejím pohřbu nebylo moc lidí, jen nejbližší.
Všichni se na Adama dívali s výčitkou a tiše mu vyčítali, že matka odešla kvůli němu, a on zůstal stejným nezvedeným mužem.
I Adama to muselo tížit, protože jsem nikdy neviděla jiného muže tak hořce vzlykat. Padl na kolena před její rakví, líbal ruce mrtvé ženy, prosil ji za odpuštění a kál se. Bohužel příliš pozdě.
Už jsem ho neviděl. O několik let později jsem se dozvěděl, že i on zemřel.