Vše začalo násilným překonáním výmolu v cestě linkového autobusu, kterým jsem cestoval – banální, každodenní, bolestivé a zbytečné. A skončilo to pohádkově. Ale – všechno pěkně popořádku.
Byl nepříjemný podzimní večer – jeden z těch pochmurných, kdy si říkáte, čím vás nebesa urazila, že vám na hlavu vylila tolik smutku.
Po ulicích tekly řeky, auta nevybíravě kropila nešťastné chodce na zastávkách a semaforech.
Elektronická tabule ukazovala, že autobus mým směrem v nejbližší době nepojede, tak jsem se rozhlédl po nějakém spoji… Nastoupil jsem, dokonce si zafixoval volné místo a spokojeně se uvelebil v rohu. Mohl jsem tušit, co mě čeká?
Voda tak šikovně zakryla výmoly v ulicích, že řidič zřejmě díru neviděl a projel jí.
A já měl neuvěřitelné štěstí, že jsem se odvážil přímo na tu nešťastnou pneumatiku, která to odnesla. Ve zlomku vteřiny jsem se ocitl s kusem zubu v ústech – tvrdý náraz způsobil, že se mi čelisti pokusily splynout.
O půl hodiny později jsem se ocitl před nejjednodušší možnou pohotovostí u zubaře na trase taxíku.
- – Vítejte!“ ozval se zevnitř ženský hlas.
Prošel jsem kolem předchozího pacienta a posadil se do mučícího křesla. Otevřel jsem ústa a dáma ve slunečně žluté zástěře se pustila do řešení problému.
Když jsem v její ruce uviděla injekční stříkačku, zpanikařila jsem, ale ona mě svým příjemným hlasem natolik omámila, že jsem si ani neuvědomila, kdy mě uspala.
Z ordinace jsem odešla bez zubu. Byl čas.
Teď jsem se musela ještě několikrát vrátit, abych dostala nový.
Potřetí už jsem měla novou kamarádku – ukázalo se, že moje zubařka Annie je fanynka beletrie, a tak jsme si padly do oka , naše pátá schůzka byla na mém území – pozvala jsem ji k sobě domů.
Skvěle jsme se bavily tím, že jsme se probíraly mými oblíbenými knihami a sledovaly filmové upoutávky.
Nakonec jsme si také dali sklenku vína, u které jsme se oddávali rozhovorům o minulosti a našich snech…
Uplynuly měsíce, kdy jsme se často scházeli, poslouchali příjemnou hudbu a snili. Už jsme se znali, jak se říká, a stoličky!
Ocitla se na tomto světě sama – bez rodiny a bez blízkých. Vyrůstala v dětském domově. A já jsem pravý opak – mám bratra a sestru a skvělé rodiče, které zbožňuji. Postupně se Annie stala šestým členem rodiny – všichni ji měli rádi. Vždycky běžela někomu z nás na pomoc.
Vzala si za své organizovat dobré doktory pro mé rodiče a bratra se sestrou to motivovalo natolik, že během roku bratr vystudoval dva roky ekonomie a sestra si udělala zrychlený kurz pro průvodce a přihlásila se na třetí cizí jazyk. Mě baví vaření a malování a pořád sním o tom, že budu mít cukrárnu (nejsem na vaření jako moje matka), takže Annie si prostě jednou řekla:
– Měla by ses naučit řezbářskému umění. Pro to ses narodila!
A dokonce si sama našla toho správného učitele. Pustila jsem se do tohoto dobrodružství s chutí. Vůbec jsem všechno začala dělat s velkou chutí – jako by mi Annie tou injekcí vlila do krve trochu života.
Jednoho dne jsem ji v kanceláři nenašla. Nezvedala ani telefon. Dostala jsem strach a spěchala do jejího malého a půvabného bytu. Byla v županu, s opuchlýma očima a s očima nahoře.
– Zeptal jsem se. A ona mi jen dala fotku: na ní stála malá Annie přilepená k nějaké ženě.
– Tvoje matka?
Zavrtěla záporně hlavou.
– Teta Bonnie.
Byla ředitelkou sirotčince a všechny děti měla strašně ráda, ale Annie cítila jako vlastní dítě. Annie ji v posledních letech přestala vnímat. A teď se dozvěděla, že teta Bonnie zemřela. Annie si vyplakala oči. Vyprávěla mi nádherné okamžiky ze svého dětství. Ve dvě hodiny v noci jsme se rozešli.
O týden později nás Annie všechny pozvala na večeři.
– Chci vám učinit nabídku – prosím, neodmítejte, ale přemýšlejte o ní.
Plán byl jako z pohádky. Ukázalo se, že teta Bonnie už tři roky žije mimo Bulharsko – pracuje jako chůva.
A mezitím hrála nějakou loterii. Vyhrála obrovskou sumu. A odkázala ji Annie jako dědictví.
Všichni jsme nechápavě zírali. Jak se to v životě děje!
Něco takového se přece nikdy nedá předvídat, ne? Ale ukázalo se, že to nebylo to nejpřekvapivější na tomto příběhu.
– ‘Pojďme uskutečnit to, o čem všichni sníme,’ řekla Annie jednoduše a začala před námi stavět celý plán. Vlastně to byl společný plán: během mnoha společně strávených večerů jsme si s rodinou, Annie a já popisovali své sny a skrze smích si říkali, že alespoň snít umíme. A teď jako by se ten sen zhmotňoval.
Nemusela nás dlouho přesvědčovat – dobře věděla, že právě po tomhle všichni tolik toužíme. A tak jsme se do toho pustili. Bonniino dědictví z nás neudělalo líné boháče, ale dalo nám náskok ke krásné myšlence. Pustili jsme se do její realizace.
Trvalo nám rok a půl, než jsme vše pořádně rozjeli. A podařilo se. Všechno fungovalo a dnes žijeme v krásné části Bulharska, kde se člověk cítí příjemně ve všech ročních obdobích. Můj bratr je člověk, který věci řídí – organizuje, rozděluje rozpočet. Jeho přítelkyně je pedagožka a to se ukázalo jako úžasný trumf v celém plánu. A jaký byl ten plán? Teď už ho mohu vyprávět jako skutečnost: koupili jsme krásné místo s několika zachovalými starými domy, které jsme proměnili v útulné místo pro rodinnou dovolenou a dětské tábory.
S maminkou jsme se ujaly kuchyně – víte, jak chutné jsou mekáče po ránu na čerstvém vzduchu? Sestra provádí hosty po okolí, naše okolí je plné nádherných historických památek, které dobrý průvodce dokáže proměnit v opravdovou pohádku… Táta je ve víru dění – stáj je jeho místo: všichni hosté, hlavně děti, milují projížďky na koních. A Annie má dvě kanceláře – v nedalekém městě a v jednom z domů.
V letních měsících se léčí pod širým nebem, mezi zpěvem ptáků. Annie čeká miminko – je zasnoubená s místním lékařem Lubem. I on je nyní součástí rodiny. A já… no, jsem zamilovaná do svého učitele řezbářství. A on je zamilovaný do mě. Jen musíme najít sílu si to konečně říct! Ale i to se stane.
No, řekněte mi, jak může muž nemilovat otrhanou trasu? Někdy jejich itinerář změní život tak, že si to štěstí nedokážeš vysvětlit… A i když na Zoubkovou vílu nevěříš, možná ti přijde do cesty. Stejně jako ta moje!