Možná je můj příběh banální, nebo jsem jen další obětí našeho zmateného moderního života.
Ještě asi před rokem bylo všechno se mnou a kolem mě monotónní a docela obyčejné. Myslím, že můj život se nijak nelišil od života většiny mých přátel, ale pak se všechno změnilo…
Obyčejná holka… To jsem já. Dívka, spíš mladá žena, na kterou si člověk sotva něco zapamatuje, když ji náhodou potká. Nejsem ani moc hezká, ani ošklivá, takže si můj obraz můžete zapamatovat navždy.
Nemám srdcervoucí dětství, ani nejsem bohatá dědička. Studovala jsem na účetní, to je to, co dělám, už šest let. Bydlím v pronajatém jednopokojovém bytě se svým přítelem Emanuelem – známe se už 13 let. Jedenáct let jsme přítelé. A sedm let spolu žijeme.
Než jsem poznala Ema, byla jsem zamilovaná do nějakého školáka, ale nic vážného. Moje největší láska byl on. Ale vášeň nějak vyprchala a my jsme čím dál víc muž a žena, kteří spolu žijí – neděláme si romantická překvapení, nepropadáme žhavým vášním, netoužíme být pořád spolu.
Nechápejte mě špatně – vážíme si jeden druhého a jsme k sobě připoutáni, pomáháme si, čas od času se milujeme, ale… rutina je to nejhmatatelnější, co nás spojuje.
Upřímně řečeno, už ani nežárlím na jeho krásné kolegyně a nepřemýšlím, kde je a co dělá, když nezvedá telefon nebo je pozdě v noci…
Svůj alternativní život jsem objevila náhodou!
Ani nevím, jestli se to dá přesně nazvat životem, ale náhodou jsem našla způsob, jak se bavit a uniknout nudě. Důvodem se stalo mé členství v jedné facebookové skupině.
Nejsem nejaktivnější uživatel sociálních sítí, ale tento druh online komunikace si mě získal možností snadněji udržovat kontakt s přáteli, kteří jsou v zahraničí.
Objevila jsem také zájmové skupiny, jedna byla pro milovníky čtení a v té jsem byla nejaktivnější. Přišlo mi velmi zajímavé podělit se s ostatními o své názory na nejnovější knihy, které jsem četla nebo jsem chtěla číst.
Postupně jsem si tedy s některými z nich začala povídat i mimo skupinu – v soukromých chatech.
Bylo to velmi fascinující: tak se moje večery začaly stávat – je směšné to říkat – ale živějšími, ano, virtuální svět a interakce v něm mi dávaly pocit většího života než povídání s kolegy přes den nebo večerní sledování televize s Emmanuelem.
No, byly chvíle, kdy jsme si s Emem povídali o knihách, filmech, výstavách, sdíleli jsme nejrůznější osobní věci, ale postupně jsme přestali. A já jsem ten nedostatek skutečné komunikace čím dál víc sytila virtuálními chaty.
Postupně jsem získávala odvahu komunikovat s úplně cizími lidmi.
Když už bylo povídání s lidmi ve čtenářské skupině tak zábavné, proč si nevyhledat i nové přátele? Spíše oni začali vyhledávat mě a já začala dělat něco, na co jsem nikdy neměla odvahu – flirtovat s úplně cizími lidmi. Byla jsem v klidu: byla jsem přece doma a nikdo mě pořádně neznal, mohla jsem být čímkoli a experimentovat, abych byla provokativnější nebo si hrála na drsňačku…
Postupně se mé večerní rozhovory o literatuře a umění začaly stávat vyloženě koketními a já se s čím dál větším potěšením pouštěla do frivolních konverzací s nejrůznějšími muži.
Emo o této mé nové vášni samozřejmě nevěděl. A upřímně řečeno, byla jsem čím dál méně ochotná trávit s ním čas, vždycky jsem se chtěla odtrhnout a být sama a povídat si s cizími lidmi. Zpočátku to nevypadalo, že bych dělala něco špatného. Postupně jsem si však začala klást otázku, zda to není nevěra muže, s nímž jsem žila a který byl mým intimním partnerem. Utěšovala jsem se však myšlenkou, že nedělám nic špatného, jen si hraji.
Jeden muž mě však silně přitahoval…
Todor – nebo tak se alespoň jmenoval na Facebooku – měl zvláštní smysl pro humor. Dokázal mě rozesmát, vymýšlel nejrůznější překvapení a postupně jsem mu začala říkat i velmi osobní věci. Byl to člověk, který věděl nejvíc o mých problémech ve službě, dokonce i o výsledcích mých posledních zdravotních testů. Přistihl jsem se, že na Todora během dne často myslím a těším se na naše virtuální setkání. Už jsem se skoro rozhodl, že se s Emanuelem rozejdu, abych dal i této známosti šanci přerůst ve skutečný vztah, když Todor zmizel. Přestal mi psát, přestal mi odpovídat na zprávy a… prostě zmizel.
A mně to zlomilo srdce, zlomilo mi ho muž, kterého jsem nikdy neviděla a o kterém jsem ani nevěděla, že existuje. A on mě přiměl nejen se do něj zamilovat, ale i nenávidět svůj obyčejný způsob života.
Vím, že s Todorem nemám budoucnost (i když tajně pořád doufám, že se objeví a prožijeme velkou a romantickou lásku), ale nejsem si jistá, jestli mám budoucnost i s Emmanuelem, když jsem teď zjistila, že potřebuju nové vzrušení a pocity. A zároveň nemám odvahu něco změnit a ukončit tenhle vztah, který se stal tak pohodlným…