Když jsem se s manželem rozvedla, myslela jsem, že je konec světa.
Jen díky práci se mi podařilo dostat se z deprese, do které jsem upadla.
Pomáhali mi přátelé, kolegové i rodiče, kteří také trpěli víc než já.
Za rok nebo dva se mi podařilo stabilizovat se a téměř jsem se vrátila ke svému dřívějšímu životu.
Pak jsem potkal Davida a kvůli němu jsem ztratil všechny své blízké.
Nemůžu říct, že bych se do něj strašně zamilovala, ale bavilo mě s ním trávit čas.
Bylo také příjemné mít ho doma na večeři, něco opravit, pomoci mi s autem, protože jsem jeho údržbě vůbec nerozuměla.
Mohly to být jen výmluvy, ale postupně jsem David nechala, aby se u mě zabydlel.
Štvalo mě, že si nemůže najít slušnou práci, že ho pořád propouštějí, že ho pořád tahají pryč kamarádi, kterým platí za společnost v hospodě.
S příležitostí i bez ní si vodil domů hosty a nepřemýšlel, jestli je to pohodlné, jestli mám co dát na stůl, jestli jsem unavená.
Kvůli padlým typům, které si přitáhl, k nám domů přestali jeden po druhém chodit moji skuteční přátelé.
A když se zastavili, David , i když byl sám, se choval nechutně.
Vytloukal si komplexy, že je z vesnice, že studoval, ale nedokončil vzdělání, pořád se na mě díval a čekal, až mu dám peníze na cigarety.
Příbuzní mi pořád říkali, že je to uživatel, a já jim říkala, že si dělají blázny.
Vím, že to není mnou, že mají pravdu, ale… jen trochu.
Těžko říct – využívá David mě, nebo já jeho.
Co mám dělat, když to sám nedokážu?
Nechci žít jako kukačka a ve třiačtyřiceti nemám moc na výběr.
Proto se smiřuji a smiřuji.
Jeho opilost je aspoň mírná, nemlátí, ale usíná.
Vy byste v mém věku žili sami?