Tento příběh začal, když mi bylo 22 let, rutinní gynekologickou prohlídkou, při níž lékař pronesl záhadné „Hmm“ proložené ještě nejasnějším „Mmmm“.
Nemohla jsem to vydržet. Máte podezření na něco zhoubného?“ Lékař však odpověděl neurčitě: „Není to zhoubné, ale něco tady mě nutí o tom pochybovat.“
Pak mi nařídil hromadu testů. Z ordinace jsem odešla naštvaná a přesvědčená, že to není normální. „Nemůžete přece říkat takové strašidelné věci po tom nejobyčejnějším vyšetření!“ opakovala jsem si jako mantru.
Hned druhý den jsem šla k jinému specialistovi, který diagnózu odmítl. A zněla opravdu děsivě: neschopnost mít děti. „A jak přesně to ten první lékař zjistil?
A neřekl ten druhý, že to takhle nefunguje, s narážkou na neschopnost svého kolegy… Samozřejmě, že se ten první mýlil,“ utěšovala jsem se. Po několika dnech jsem si na incident už nevzpomínal a užíval si života plnými doušky.
S Milenem jsem se seznámila během letních prázdnin. Byl to vysoký, opálený, sportovně založený kluk. Já jsem byl jeho pravý opak: miloval jsem sport a dával jsem přednost životu ve městě.
Nevím, co nás přitahovalo, ale ještě té noci jsme skončili v jedné posteli. Ráno odešel z mého pokoje – potichu a na posteli mi nechal vzkaz s ušmudlaným “Díky za úžasnou noc!”. Zavrčela jsem si pod nosem něco jako “všichni muži jsou stejní” a otočila se na druhý bok, abych se ještě trochu prospala.
O několik měsíců později jsem začala chodit s Nikolajem. Nejdřív jsme se poflakovali ve studentské jídelně a on se neustále snažil upoutat mou pozornost. Nakonec se mu to podařilo.
No, rozhodně to nebyla žádná velká láska, ale nudný taky nebyl. Krátce před Vánocemi Nikki padl na kolena a požádal mě o ruku. Myslela jsem si, že by bylo zábavné to přijmout.
Uspořádali jsme těžkou zimní svatbu podle všech pravidel. Ukázalo se, že jeho rodiče jsou dost konzervativní a trvali na tom, aby se sešlo hodně hostů, aby se dodržovaly všechny hloupé (z mého pohledu) rituály spojené s koupí nevěsty atd.
Bezdětní!
Vidíte, to byla diagnóza, která mě doslova zlomila. Nikki a já jsme se cítili jako rodina velmi šťastní. Rok, dva, tři…
Jediné, co na náš vztah vrhalo stín, byla absence dědice. Zkoušeli jsme všechno možné.
Šli jsme na jednu z nejznámějších klinik pro léčbu neplodnosti. Jakmile kategoricky určili, že problém je výhradně ve mně, domácnost se rozpadla na prach.
Veselá Nikki se uzavřela do sebe a já si to vyčítal a začal sahat po alkoholu.
A zase sama… Mezi mnou a manželem to neklapalo, odcizili jsme se. Stále častěji jsem zůstávala doma sama, on chodil pozdě. Navrhla jsem mu, že bychom mohli adoptovat dítě, ale Nicky se na mě chladně podíval a odseknul: “Myslíš, že by opilé ženy něco takového dovolily?” “Ano,” odpověděla jsem.
Jeho slova se ukázala jako rozhodující. Jak pro mě, tak pro náš vztah. Rozešli jsme se přátelsky. Ale definice “opilé ženy” mě vystřízlivěla. Vzdát se pití se ukázalo být tou nejjednodušší věcí na světě. Ale daleko těžší bylo překonat osamělost.
Pomalu jsem spolkla rozvod a fakt, že kromě rodičů nemám spřízněnou duši a nezdá se, že bych ji v dohledné době měla. Několik mých přátel bylo rodinných a já jsem do jejich společnosti nějak nezapadala. Místo abych se trápila, rozhodla jsem se, že si najdu nové přátele. Co může být pro tento účel lepší než moře. Pravda, sezóna už skončila, ale já stejně neměl letní vedra rád. Vydal jsem se do Varny s myšlenkou na dlouhé procházky podél pobřeží.
“Ty krásné oči jsem už viděl,” zašeptal mi do ucha teplý mužský hlas, když jsem popíjela kávu v restauraci nedaleko vchodu do Mořské zahrady. Pomalu jsem se otočila a tím nejprotivnějším pohledem, jakého jsem byla schopná, jsem se snažila vetřelce zařadit tam, kam patřil. Ale naproti mně se usmívalo mé letní dobrodružství na jednu noc před lety: Milen. Usmál se a aniž by se zeptal, posadil se naproti mně.
Povídali jsme si, vzpomínali na naše dobrodružství a Milen nanejvýš drze řekl: “Snad nečekáš, že se ti omluvím za ten vzkaz? Já už jsem takový. Nejsem dobrý na dlouhé vztahy. Ale s tebou se mi to líbilo.” A pak mě přibil k židli: “Tak si to zopakujeme, ne?” “Jo,” řekl jsem.
Očekávejte nečekané! Byl tam jeden film. Byl to ten, na který jsem si dnes ráno vzpomněla. Noc s Millenem byla… ještě “vyššího napětí” než náš první pokus. A nejúžasnější ze všeho bylo, že tentokrát neodešel.
Místo “Dobré ráno” mi řekl: “My dva se k sobě skvěle hodíme. Nebudeme čekat, až nás osud potká potřetí náhodou, že nám to třeba uteče. Co kdybychom se vzali?”
Myslela jsem si, že si dělá legraci. Ale ne! Podepsali jsme ještě týž měsíc – bez příprav, bez pompézních svatebních obřadů a s několika málo hosty.
Moje nová rodina…
Než jsme se vzali, chtěla jsem být upřímná a řekla Millenovi o své neplodnosti. A on jen pokrčil rameny a odpověděl svým typickým stylem: “No a co? Vždyť víš, kolik je opuštěných dětí, které by byly rády, kdyby měly rodinu.” A tak jsem se na něj podíval. Tahle jeho stránka pro mě byla nová a příjemně mě překvapila. Protože jsme neměli žádné nároky, podařilo se nám ještě téhož roku adoptovat dvě sestry.
Velká holčička je teď v první třídě a s malou se společně učíme čísla do deseti. Ukázalo se, že ten první lékař měl pravdu. Nevím, jak na to přišel nebo co tehdy viděl, ale jeho diagnóza byla správná. Ale zase mám teď děti, spoustu dětí. Jak? Rozhodli jsme se s Milenem udělat soukromou školku a teď jsem celý den obklopená veselými dětskými hlásky.