Když jsem dostala nečekanou výhru, ztratila jsem blízké lidi, ale získala jsem mnohem víc – nádhernou lásku, kterou bych jinak nepotkala.
Jmenuji se Sofie a je mi 36 let. Jsem šťastně vdaná a mám jedno dítě. To je světlá část mého života. Ta druhá je mnohem temnější a nepříjemnější.
Setkala jsem se s tolika falešností a pokrytectvím, a to v podání lidí, kteří mi byli velmi blízcí. Hodně jsem ztratil, ale víc jsem získal. Ztráty nelituji, užívám si svého štěstí a těším se.
Dva bratři a sestra
To jsou moje matka a moji dva strýcové. Mám sestru, která je o 12 let starší než já. Neměli jsme moc styčných bodů, možná kvůli našemu velkému věkovému rozdílu. Zatímco já jsem si hrála s panenkami, ona už měla kluky.
Žili jsme v malém městě. Dostal jsem jméno po svém nejmladším strýci, ke kterému měla maminka velmi blízko, protože ho vychovávala, zatímco prarodiče pracovali. Vzpomínám si, jak mě pokaždé, když k nám přijela na návštěvu, překvapila malým dárkem. A vyprávěla mi veselé historky.
Ale jednoho dne strýček zmizel. Pak máma s tátou řekli, že utekl do Ameriky. Po letech, když už to nebylo nebezpečné, nám začal psát. Já už jsem byla dospělá a sestra byla vdaná a měla dvě děti.
Vystudovala jsem střední školu a byla jsem přijata na dvě univerzity, jednu v Plovdivu a druhou v Sofii. Máma s tátou mě přesvědčili, abych se zapsala na univerzitu v Plovdivu, abych jim byla blíž.
Sestra to ale zaslechla a odsekla mi – neudělala jsem si účty, abych klusala k ní domů. To převážilo misky vah ve prospěch Sofie. Máma s tátou mě podpořili.
Nejdřív jsem bydlela ve Studentském městě, ale pak jsme si se dvěma spolužačkami našly podnájem. Máma s tátou se mezitím rozhodli bydlet na venkově.
Prodali byt a všechno, co měli, vložili do opravy domu mých prarodičů nedaleko Plovdivu. Začali pěstovat zeleninu, vysadili ovocné stromy, pořídili si slepice, dvě kozy, prase…
Pak si na ně moje sestra najednou vzpomněla a začala často odskakovat na vesnici, prý aby se na ně podívala, ale hlavně – aby naplnila kufr svého auta produkty. Já jsem dostávala balíček taky, ale méně často, protože jsem nechtěla otce obtěžovat s jejich posíláním a ani jsem to nepotřebovala.
Bitva o vesnici
Ale maminka zemřela. Na její pohřeb jsme se sešli celý klan. Ačkoli nás spojoval smutek, neměli jsme si co říct – byli jsme si cizí. O rok později jsme se znovu sešli, abychom pohřbili i tátu – pořád si myslím, že zemřel ze smutku po mámě. A o pár měsíců později začala velká bitva o statek. Strýc trval na svém podílu.
Moje sestra ho chtěla celý pro sebe, protože při jejich rušném životě potřebovali místo, kde by mohli o víkendech odpočívat. Já jsem nechtěl nic, ale musel jsem se podílet, protože jsem byl také dědic.
Se vším jsem souhlasil. A tak se rozhodli: sestra si vzala dům, strýci zaplatila nějaké peníze a já dostala… krásnou komodu – máminu oblíbenou. Sestra mi vysvětlila, že máma bude ráda, když ji bude mít u mě, a tím to skončilo.
Velké dědictví
Odmaturovala jsem a nastoupila do své první práce. Měla jsem úžasné nápady a sny. Ale najednou jsem se zapletla do další bitvy o dědictví. Můj strýc z Ameriky zemřel a všechno nám odkázal. Oženil se, ale jeho žena brzy zemřela. Podruhé se už neoženil. Nestal se milionářem, ale podařilo se mu nashromáždit slušné peníze.
Přesně napsal, kolik má každý z nás dostat. Můj strýc jako jeho bratr dostával dobrou částku, ze které mohl dobře žít. Na bratrance a sestru připadalo o něco víc.
Já, jeho milá a kmotřenka, jsem dostala nejvíc. Místo abych byla šťastná, měla jsem strašný strach. A ze všech stran se na mě příbuzní dívali pohledy, které by mě v mžiku roztrhaly. Cestou ze sálu kolem mě prošla moje sestra a zasyčela: “Mrcha!” A já jsem se na ni podívala.
Bitva o peníze
Od začátku bylo jasné, že věci nezůstanou při starém. Všichni příbuzní se začali soudit. Strýc proti mně a sestře, protože jsme neměly mít větší podíl než on. Moje sestra proti strýci, protože pokud on dostával podíl jako bratr, pak měla maminka (ačkoli zemřela) nárok na stejný podíl, který jsme měli zdědit my. Moji bratranci a sestřenice – proti nám oběma, protože z máminého domu nedostali nic, ale měli by.
A všichni dohromady – proti mně, protože jsem měla největší podíl. Bylo to hrozné. Pořád mi volali, vyhrožovali, dokonce volali mým šéfům… Našli si dobré právníky, kterým se podařilo najít skulinu, díky níž mohli zahájit soudní proces proti mému podílu. Nutně jsem potřeboval právníka. Vešel jsem do první advokátní kanceláře a zamířil k prvnímu chlápkovi v obleku, který mi padl do oka. Byl to mladý muž, příjemný, jindy bych s ním s chutí flirtovala.
Šťastný konec
Právník mě vyslechl a pak mi vysvětlil, co se dá dělat. Se vším jsem souhlasila. Začala série nepříjemných soudních sporů, která skončila o rok později. Závěť zůstala nezměněna. Příbuzní řekli, že se mnou nebudou mluvit, a sestra se mě vzdala. Tím to skončilo.
Ale můj vztah s právníkem pokračoval jiným směrem. Sblížili jsme se, vzplanula mezi námi láska. Ne kvůli mému dědictví. Byl bohatší než já – advokátní kancelář zdědil – po svém dědečkovi a otci. A byl to opravdu dobrý právník. Teď jsme rodina, sice stále jen s jedním dítětem, ale neskonale šťastná.
